Město Svídnice

Území, známé dnes jako Svídnicko, vzniklo roku 1290 vydělením z vratislavského knížectví pro javorského knížete Bolka I. Ten po sobě zanechal tři syny, přičemž Svídnicko připadlo Bernardovi. Bernardovi synové, Bolek II. Malý a Jindřich patřili k předním odpůrcům lucemburské vlády ve Slezsku. Zejména aktivnější a výraznější Bolek II. Malý si vysloužil pověst posledního nezávislého knížete ve Slezsku. Díky protilucemburské politice se mu roku 1345 podařilo získat od polského krále privilegium na obchod s Rusí, což se výrazně dotklo obchodních zájmů Vratislavi a zvýšilo význam a prestiž Svídnice, která se stala hospodářsky druhým nejvýznamnějším městem ve Slezsku. Kníže byl aktivním členem protilucemburské koalice tvořené polským králem Kazimírem III. Velikým a císařem Ludvíkem Bavorem. Český kralevic Karel jej dokonce podezíral iniciování pokusu o jeho zajetí v Kališi, což mělo za následek bezprostřední útok Jana Lucemburského na Svídnici, která se však obležení ubránila. Česko - polské boje za účasti svídnického knížete byly nakonec zakončeny na základě statu quo mírem namyslovským v listopadu 1348. Karel IV. měl bezprostřední zájem přičlenit Svídnicko k České koruně. Podle smlouvy uzavřené v prosinci 1350 měl Karlův syn Václav vstoupit do svazku manželského s Annou Svídnickou, Bolkovou neteří a dcerou již zemřelého Jindřicha I. Javorského. Po smrti mladého kralevice se však Karel IV. rozhodl vstoupit do manželství s čtrnáctiletou Annou sám. Podle svatební úmluvy se měla Anna, pokud kníže Bolek zemře bez dědiců, stát dědičkou veškerých jeho statků, které měla spravovat až do své smrti  jeho manželka Anežka. Pokud by Bolek ještě dočkal dědice, měla Anna obdržet věno ve výši 10 tisíc hřiven. Kníže Bolek II. Malý se skutečně potomka již nedočkal. Zemřel roku 1368, jeho žena vládla v knížectví až do své smrti roku 1392. V té době nebyl naživu ani Karel IV. (+ 1378) ani Anna Svídnická (+1362), proto knížectví připadlo jejich jedinému synovi, českému králi Václavu IV.

Busta Anny Svídnické v triforiu katedrály sv. Víta, vlevo erb svídnického knížectví

Městské ražby ve středověku

První zmínka o mincovně ve Svídnici pochází z roku 1290, kdy je zmiňován mincmistr Petzmann. Roku 1351 kníže Bolek prodal městu na deset let právo ražby zlatých florénů, několikrát prodloužené jak Bolkem, tak jeho ženou Anežkou. Jestli Svídničtí tohoto práva využili, nevíme, protože všechny známé svídnické zlaté florény nesou knížecí titulaturu, nelze to však s jistotou vyloučit. Zcela jistě však začali razit drobné brakteátové haléře s městským znakem, kančí hlavou. Mincovní právo potvrdili městu rovněž králové Zikmund Lucemburský (1430) a Matyáš Korvín (1475).

Svídnické brakteátové haléře z přelomu 14./15. století a haléř ražený za Matyáše Korvína po roce 1475

Roku 1505 bylo město jedním z partnerů nové slezské měnové konvence. První groše, které ve Svídnici vznikly, nesou na rubu polopostavu sv. Václava, jednoho ze dvou městských patronů (druhým byl sv. Stanislav), jimž byl zasvěcen nejstarší svídnický kostel. Kančí hlavu však na líci vystřídala jiná heraldická figura, gryf symbolizující rytířskou chrabrost.

Městský groš ražený v letech 1505 - 1511. Opisy zní: SANCTVS WENCESLAVS PATRONVS (Svatý Václav, ochránce) a GROSSVS SVEIDNICENSIS (Groš svídnický)


Svídnické půlgroše

Finanční a hospodářské aféry, které dnes otřásají světem, nejsou výtvorem 20. století. Jedna z nejznámějších afér na samém počátku novověku vzešla s činnosti svídnické mincovny a přes deset let ruinovala hospodářství polského království.

Celá aféra začala v polovině roku 1517, kdy král Ludvík Jagellonský přikázal razit ve Svídnici půlgroše podle polského vzoru. Mincovna byla zřízena v domě bohatého patricije Paula Monau v ulici Zuchnergasse (dnes ul. Przechodnia), který ji také řídil. Později (nejspíše roku 1520) byla přenesena do starého piastovského zámku nedaleko Střihomské brány. Podstatou celé pozdější aféry byla nízká ryzost kovu v nově ražené minci vyvážené do Polska. Zatímco polský půlgroš měl ryzost 6 lotů, jeho svídnický protějšek pouze 5 lotů, což představovalo 15% rozdíl v ryzosti kovu. A jestliže bylo v Polsku raženo z krakovské hřivny 256 kusů půlgrošů, mohli jich svídničtí mincíři vyrazit plných 340 kusů! Jednoduché počty. "Geniální" nápad samozřejmě nezůstal bez odezvy. Poláci proti slezským kupcům, kteří platili těmito, z polského pohledu falešnými mincemi, podnikli represivní kroky. Nářky polského krále Zikmunda a polských obchodníků nakonec vedly krále Ludvíka k tomu, aby ve věci zjednal pořádek. Roku 1520 proto přibyl do Slezska jménem Uherské koruny rábský biskup Jan Goston, aby učinil konec mincovním zmatkům. Tento postup se samozřejmě nelíbil českým stavům. Slezsko přece historicky patřilo k zemím České koruny a bylo z jejich svazku neoprávněně odtrženo Matyášem Korvínem. Na českém zemském sněmu 2. prosince 1521 byl proto svídnický mincmistr Paul Monau přijat po ochranu českých stavů. Mezitím se v samotné Svídnici schylovalo k dramatu. Zatímco městská rada souhlasila s návrhy rábského biskupa a přislíbila zhoubnou mincovní činnost ukončit, obec se postavila zaujala opačné stanovisko a proti vedení města vystoupila. Městská rada a vládnoucí činitelé - mezi nimi i Paul Monau - naráz čelili povstání a byli nuceni z města počátkem ledna 1522 uprchnout. Vláda ve Svídnici tak de facto přešla do rukou měšťanů, nejčastěji představitelů cechů. Král Ludvík proto zplnomocnil markraběte Jiřího Braniborského, aby přivedl město zpět k poslušnosti. Markrabě se celou záležitost rozhodl řešit po svém. Pod záminkou jednání vyláklal několik desítek Svídnických do Vratislavi, kde je uvěznil. Některé mučil, tři z nich nechal 12. července popravit a již o dva dny později se svým vojskem oblehl Svídnici. V Čechách vzbudila tato událost nebývalý poprask a čeští stavové, přesvědčeni, že se děje křivda českým právům, začali stavět vojsko, které mělo vyrazit na pomoc obleženým. Vyhrocený konflikt hrozil přerůst v občanskou válku. Král Ludvík, vědom si nebezpečí situace, přikázal obležení zrušit a uvězněné Svídnické propustit. Zároveň obě strany povolal před soud.


Nahoře polský půlgroš 1509 Zikmunda Jagellonského ražený v Krakově, pod ním svídnický půlgroš z roku 1526. Již od pohledu je zřejmé, že obrazově jsou obě mince tařka identické a liší se pouze opisy. Pro negramotné obyvatelstvo tak představovaly velkou hrozbu.
 

Celý konflikt byl vyřešen teprve na zemském sjezdu v Grotkově dne 2. března 1524. Paul Monau obdržel od královny Marie, která mincovnu od krále získala darem, privilegium dalšího provozování mincovny a mohl se vrátit do Svídnice. Že nešlo o návrat zcela bezproblémový, svědčí i dokument z 10. října téhož roku, kdy byl Monau pod bezprostřední ochranou hejtmana javorsko - svídnického knížectví. Dne 10. června 1525 je ve svídnické mincovně jako mincmistrův pomocník zmiňován Konrád Sauermann (tentýž, který razil ve Vratislavi "uherské denáry") a o rok později, 18.6.1526 je zmiňován jako jediný nájemce mincovny. Paul Monau byl tedy v této době již po smrti. Ještě za jeho života však nechal Sauermann vyrazit ve svídnické mincovně stejné denáry, jaké měl oprávnění razit ve Vratislavi. Tyto mince jsou rázem shodné s vratislavskými, ale nesou po bocích Panny Marie písmena P-M (Paul Monau). Jejich emise byla jistě nevelká, protože jsou velice vzácné. Právě za Sauermanna dosáhla svídnická mincovna své největší produkce. Odhaduje se, že celkem mohlo být vyraženo 77 milionů kusů těchto nehodnotných půlgrošů, z toho většina v letech 1525 a 1526. Po tragické smrti Ludvíka Jagellonského vycházely z mincovny i nadále mince s jeho jménem, ale již s letopočtem 1527. Proti činnosti svídnické mincovny však protestoval jak nový český král Ferdinand I., polský král Zikmund Starý, který opět obnovil represálie vůči slezským kupcům a nechal uzavřít hranice a nakonec i samotní Svídničtí, kteří byli obchodním embargem značně poškozováni. Vyústění přišlo ze strany, odkud jej nikdo nečekal. V květnu 1528 vypukl ve Svídnici požár, při němž piastovský zámek, v němž byla mincovna umístěna, vyhořel do základů. Ferdinand I. poté mincovnu oficiálně zrušil a celou aféru tak definitvně zakončil.

Jak již bylo řečeno, v průběhu deseti let vyšlo ze svídnické mincovny několik desítek milionů kusů těchto mincí. Zatímco Čechy a Morava jejich vlnou příliš zasaženy nebyly (bylo přikázáno brát a vydávat je po třech bílých penězích), v Polsku způsobily hospodářský chaos. Ještě několik desítek let byly skupovány, taveny a přemincovávány na polskou a litevskou minci. Jen v Litvě jich bylo v letech 1545 - 1546 skoupeno kolem tří milionů kusů. Poslední zprávy o jejich skupování a přemincování v Polsku pocházejí z roku 1562, přesto se v nálezech (a to i v Čechách a na Moravě) objevují ještě počátkem Třicetileté války.


Svídnická "dlouhá mince"

K obnovení mincovní činnosti ve Svídnici došlo až téměř po sto letech, roku 1621. Reaktivovanou mincovnu měl krátce propachtovanou Jan Hoffmann (1621) a posléze Samuel Kirchner (1621 - 1622). Z mincovny vyšlo několik nominálů dlouhé mince: třífeniky (grešle), krejcary, 3 krejcary, 6 krejcary, 12, krejcary a 24 krejcary. Mimo 3 krejcary a 24 krejcary jde o nominály dosti vzácné. Za ražbu této nekvalitní mince údajně měli odpovídat saští žoldnéři pod velením plukovníka von Schliebena (spojenci císařských), kteří Svídnici na podzim 1621 obsadili. Zajímavostí je odražek třífeniku ve stříbře, který byl dražen roku 1999 na aukci WCN ve Varšavě, roku 1622 bylo vyražena 24 krejcarová klipa o dvou typech.


Svídnice na rytině z roku 1623


Tímto se dostáváme k inonografické náplni. Na starších ražbách z roku 1621 se totiž opět objevuje svatý Václav, buď prostovlasý, častěji však v knížecí čapce. Na aversu se nachází buď slezská orlice nebo městský znak. Tento typ byl ražen ještě počátkem roku 1622, kdy došlo pod vlivem centralizačních tendencí a snaze omezit slezské nevládní mincovnictví k umístění císařova portrétu na rubu, a to jak 24, tak i 3 krejcarů. Orlici definitivně nahradil městský znak. Ještě téhož roku však byla mincovna uzavřena a podle císařského mandátu z června 1623 zrušena.

Kiprový 3 krejcar a dva 24 krejcary ze svídnické mincovny
___________________________________________________________________________________________________________________________________

Mince:

16 století
Půlgroš 1517, 1518,1519, 1520, 1521, 1522, 1523, 1524, 1525, 1526, 1527
"Uherský" denár 1525

17. století

3 fenik 1622
Krejcar 1622
3 krejcar (městský znak / orlice) 1621
3 krejcar (městský znak/ poprsí císaře) 1622
3 krejcar (orlice / poprsí císaře) 1622
6 krejcar 1622
12 krejcar 1622
24 krejcar (sv. Václav / orlice) 1621
24 krejcar (městský znak / Sv. Václav) 1622
24 krejcar (sv Václav prostovlasý / orlice) 1622
24 krejcar (sv Václav prostovlasý / orlice - klipa) 1622
24 krejcar (městský znak / poprsí císaře) 1622
24 krejcar (městský znak / poprsí císaře - klipa) 1622

 

Mincovní značky:

Samuel Kirchner Nájemce 1621-1622 Písmena S-K

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Použitá literatura:

FRIEDENSBURG, Ferdinand: Schlesiens Münzgeschichte im Mittelalter, Breslau 1887

KAŁKOWSKI, Tadeusz: Tysiąc lat monety polskiej, Kraków 1981

STĘPNIEWSKI Andrzej. Moneta świdnicka w XVI w. (I). In: Rocznik świdnicki 1976. Świdnica: Towarzystwo Regionalne Ziemi Świdnickiej, 1977. s. 27-46.

STĘPNIEWSKI Andrzej. Moneta świdnicka w XVI w. (II). W: Rocznik świdnicki 1977. Świdnica: Towarzystwo Regionalne Ziemi Świdnickiej, 1978. s. 17-40.

ŽÁČEK, Rudolf: Dějiny Slezska v datech, Praha 2004