Svídnické půlgroše

Finanční a hospodářské aféry, které dnes otřásají světem, nejsou výtvorem 20. století. Jedna z nejznámějších afér na samém počátku novověku vzešla s činnosti svídnické mincovny a přes deset let ruinovala hospodářství polského království.

Celá aféra začala v polovině roku 1517, kdy král Ludvík Jagellonský přikázal razit ve Svídnici půlgroše podle polského vzoru. Mincovna byla zřízena v domě bohatého patricije Paula Monau v ulici Zuchnergasse (dnes ul. Przechodnia), který ji také řídil. Později (nejspíše roku 1520) byla přenesena do starého piastovského zámku nedaleko Střihomské brány. Podstatou celé pozdější aféry byla nízká ryzost kovu v nově ražené minci vyvážené do Polska. Zatímco polský půlgroš měl ryzost 6 lotů, jeho svídnický protějšek pouze 5 lotů, což představovalo 15% rozdíl v ryzosti kovu. A jestliže bylo v Polsku raženo z krakovské hřivny 256 kusů půlgrošů, mohli jich svídničtí mincíři vyrazit plných 340 kusů! Jednoduché počty. "Geniální" nápad samozřejmě nezůstal bez odezvy. Poláci proti slezským kupcům, kteří platili těmito, z polského pohledu falešnými mincemi, podnikli represivní kroky. Nářky polského krále Zikmunda a polských obchodníků nakonec vedly krále Ludvíka k tomu, aby ve věci zjednal pořádek. Roku 1520 proto přibyl do Slezska jménem Uherské koruny rábský biskup Jan Goston, aby učinil konec mincovním zmatkům. Tento postup se samozřejmě nelíbil českým stavům. Slezsko přece historicky patřilo k zemím České koruny a bylo z jejich svazku neoprávněně odtrženo Matyášem Korvínem. Na českém zemském sněmu 2. prosince 1521 byl proto svídnický mincmistr Paul Monau přijat po ochranu českých stavů. Mezitím se v samotné Svídnici schylovalo k dramatu. Zatímco městská rada souhlasila s návrhy rábského biskupa a přislíbila zhoubnou mincovní činnost ukončit, obec zaujala opačné stanovisko a proti vedení města vystoupila. Městská rada a vládnoucí činitelé - mezi nimi i Paul Monau - naráz čelili povstání a byli nuceni z města počátkem ledna 1522 uprchnout. Vláda ve Svídnici tak de facto přešla do rukou měšťanů, nejčastěji představitelů cechů. Král Ludvík proto zplnomocnil markraběte Jiřího Braniborského, aby přivedl město zpět k poslušnosti. Markrabě se celou záležitost rozhodl řešit po svém. Pod záminkou jednání vyláklal několik desítek Svídnických do Vratislavi, kde je uvěznil. Některé mučil, tři z nich nechal 12. července popravit a již o dva dny později se svým vojskem oblehl Svídnici. V Čechách vzbudila tato událost nebývalý poprask a čeští stavové, přesvědčeni, že se děje křivda českým právům, začali stavět vojsko, které mělo vyrazit na pomoc obleženým. Vyhrocený konflikt hrozil přerůst v občanskou válku. Král Ludvík, vědom si nebezpečí situace, přikázal obležení zrušit a uvězněné Svídnické propustit. Zároveň obě strany povolal před soud.

Nahoře polský půlgroš 1509 Zikmunda Jagellonského ražený v Krakově, pod ním svídnický půlgroš z roku 1526. Již od pohledu je zřejmé, že obrazově jsou obě mince tařka identické a liší se pouze opisy. Pro negramotné obyvatelstvo tak představovaly velkou hrozbu.

 

Celý konflikt byl vyřešen teprve na zemském sjezdu v Grotkově dne 2. března 1524. Paul Monau obdržel od královny Marie, která mincovnu od krále získala darem, privilegium dalšího provozování mincovny a mohl se vrátit do Svídnice. Že nešlo o návrat zcela bezproblémový, svědčí i dokument z 10. října téhož roku, kdy byl Monau pod bezprostřední ochranou hejtmana javorsko - svídnického knížectví. Dne 10. června 1525 je ve svídnické mincovně jako mincmistrův pomocník zmiňován Konrád Sauermann (tentýž, který razil ve Vratislavi "uherské denáry") a o rok později, 18.6.1526 je zmiňován jako jediný nájemce mincovny. Paul Monau byl tedy v této době již po smrti. Ještě za jeho života však nechal Sauermann vyrazit ve svídnické mincovně stejné denáry, jaké měl oprávnění razit ve Vratislavi. Tyto mince jsou rázem shodné s vratislavskými, ale nesou po bocích Panny Marie písmena P-M (Paul Monau). Jejich emise byla jistě nevelká, protože jsou velice vzácné. Právě za Sauermanna dosáhla svídnická mincovna své největší produkce. Odhaduje se, že celkem mohlo být vyraženo 77 milionů kusů těchto nehodnotných půlgrošů, z toho většina v letech 1525 a 1526. Po tragické smrti Ludvíka Jagellonského vycházely z mincovny i nadále mince s jeho jménem, ale již s letopočtem 1527. Proti činnosti svídnické mincovny však protestoval jak nový český král Ferdinand I., polský král Zikmund Starý, který opět obnovil represálie vůči slezským kupcům a nechal uzavřít hranice a nakonec i samotní Svídničtí, kteří byli obchodním embargem značně poškozováni. Vyústění přišlo ze strany, odkud jej nikdo nečekal. V květnu 1528 vypukl ve Svídnici požár, při němž piastovský zámek, v němž byla mincovna umístěna, vyhořel do základů. Ferdinand I. poté mincovnu oficiálně zrušil a celou aféru tak definitvně zakončil.

Jak již bylo řečeno, v průběhu deseti let vyšlo ze svídnické mincovny několik desítek milionů kusů těchto mincí. Zatímco Čechy a Morava jejich vlnou příliš zasaženy nebyly (bylo přikázáno brát a vydávat je po třech bílých penězích), v Polsku způsobily hospodářský chaos. Ještě několik desítek let byly skupovány, taveny a přemincovávány na polskou a litevskou minci. Jen v Litvě jich bylo v letech 1545 - 1546 skoupeno kolem tří milionů kusů. Poslední zprávy o jejich skupování a přemincování v Polsku pocházejí z roku 1562, přesto se v nálezech (a to i v Čechách a na Moravě) objevují ještě počátkem Třicetileté války.

Svídnická "dlouhá mince"

K obnovení mincovní činnosti ve Svídnici došlo až téměř po sto letech, roku 1621. Reaktivovanou mincovnu měl krátce propachtovanou Jan Hoffmann (1621) a posléze Samuel Kirchner (1621 - 1622). Z mincovny vyšlo několik nominálů dlouhé mince: třífeniky (grešle), krejcary, 3 krejcary, 6 krejcary, 12, krejcary a 24 krejcary. Mimo 3 krejcary a 24 krejcary jde o nominály dosti vzácné. Za ražbu této nekvalitní mince údajně měli odpovídat saští žoldnéři pod velením plukovníka von Schliebena (spojenci císařských), kteří Svídnici na podzim 1621 obsadili. Zajímavostí je odražek třífeniku ve stříbře, který byl dražen roku 1999 na aukci WCN ve Varšavě, roku 1622 bylo vyražena 24 krejcarová klipa o dvou typech.

Svídnice na rytině z roku 1623

Tímto se dostáváme k inonografické náplni. Na starších ražbách z roku 1621 se totiž opět objevuje svatý Václav, buď prostovlasý, častěji však v knížecí čapce. Na aversu se nachází buď slezská orlice nebo městský znak. Tento typ byl ražen ještě počátkem roku 1622, kdy došlo pod vlivem centralizačních tendencí a snaze omezit slezské nevládní mincovnictví k umístění císařova portrétu na rubu, a to jak 24, tak i 3 krejcarů. Orlici definitivně nahradil městský znak. Ještě téhož roku však byla mincovna uzavřena a podle císařského mandátu z června 1623 zrušena.

Kiprový 3 krejcar a dva 24 krejcary ze svídnické mincovny

___________________________________________________________________________________________________________________________________

Mince:

16 století