Württemberg - Olešnice

Sylvius Nimrod (1647 - 1664)

Sylvius Nimrod byl druhorozeným synem Julia Fridricha, knížete Württembersko - Weiltingenského. Mládí prožil ve vojenské službě u Bernarda Výmarského a poté Ernesta I. Pobožného, knížat sasko - výmarských. Dne 1. května 1647 se oženil s minstrbersko - olešnickou kněžnou Alžbětou Marií. Úmrtím jejího otce, Karla Fridricha, vymřela o pár týdnů později větev slezských Poděbradovců po meči. Přestože knížectví mělo jako odumřelé léno připadnout Koruně, potvrdil císař Ferdinand III. vládu nad knížectvím novému zeměpánu (za tento akt musel kníže Sylvius Nimrod odstoupit zděděné panství Jevišovice na Moravě). Dne 26. ledna 1649 přijali kníže Sylvius Nimrod a jeho žena Alžběta Marie hold stavů. Začalo tak panování nové dynastie.

Líc zlaté medaile o váza šestidukátu z roku 1659 je dílem vratislavského medailéra Daniela Vogta

Kníže věnoval rozvoji knížectví velkou pozornost, zejména pak sídelní Olešnici, která obdržela mnohá privilegia. Za zmínku jistě stojí "kostelní zákon" o dvaceti dvou bodech. Podle něj měla být u každého kostela v knížectví škola. Každé dítě od šesti do devíti let věku mělo tuto školu navštěvovat po celý rok, výjimkou byla pouze doba žní. Učitelé měli být za vyučování placeni. Tímto zákonem předstihl kníže Sylvius Nimrod o více než sto let zákony rakouské i pruské. Roku 1652 založil pod vlivem lékaře, rosekruciánského mystika a básníka Angela Silesia rytířský "Řád lebky," jeden z mála řádů vzniklých a působících v zemích Koruny české. Ačkoliv rozvoj knížectví i dvora směřoval k obnovení ražby mincí, za vlády knížete již k němu nedošlo. Známy jsou pouze vzácné medaile vzniknlé v dílně vratislavského medailéra Daniela Vogta. Kníže Sylvius Nimrod zemřel 26. dubna na zámku Briese (Brzezinka) ve věku nedožitých 42 let.

 

Sylvius Fridrich (1668 - 1697), Kristián Ulrich (1668 - 1704) a Julius Zikmund (1677 - 1684)

Po předčasné smrti Sylvia Nimroda vládla v knížectví za své nezletilé syny kněžna Alžběta Marie. V době poručnictví také došlo v srpnu 1673 k rozdělení knížectví mezi syny knížecího páru Sylvius Fridrich obdržel Olešnici, Kristián Ulrich Bernštat a Julius Zikmund nevelké území Juliusburgu (prvorozený Ferdinand Karel zemřel již v roce 1669). Za své vlády kněžna vymohla od císaře povrzení  dědičných práv pro knížectví a po několika letech také mincovního práva. Roku 1670 založila Dům komedie, první divadlo v Olešnici a jedno z prvních stálých divadel ve Slezsku. Kněžna Alžběta Marie, poslední příslušník rodu minstrberských knížat, zemřela 13. března 1686 ve věku šedesáti let.

Alžběta Marie na líci úmrtní medaile z roku 1683

 

Sylvius Fridrich byl  velkým mecenášem a příznivcem umění. Byl členem spolku Palmorden, který si kladl za cíl povznést německou kulturu, hrál na smyčcový nástroj "viola da gamba". Stejně jako jeho otec chápal, že vzdělané obyvatelstvo je jedním ze základů prosperity knížectví, a proto zpřísnil zákon o školní docházce. Nezapomněl ani na ženy učitelů. Roku 1683 financoval stavbu tzv. Domu vdov. Nestranil se ani politického života a často zastupoval ve Slezsku císaře, zejména při jmenování vysokých úředníků. Roku 1672 se oženil s Eleanorou Charlottou (1656 - 1743), dcerou Jiřího II., dcerou hraběte Württemberg-Mömpelgard. Manželství však zůstalo bezdětné. Sylvius Fridrich zemřel 3. června 1697 v Olešnici ve věku 46 let, knížectví zdědil jeho bratr Kristián Ulrich.

"Dům vdov" v Olešnici

 

Mincovního právo pro knížectví bylo obnoveno za regentské vlády Alžběty Marie. To, že nešlo snadnou záležitost dokládá přítomnost medailéra a rytce Jana Neidharta a mincmistra Samuela Pfahlera v Olešnici již roku 1672. Teprve na přelomu roku 1673/1674 byla mincovna vybavena a 5. ledna 1674 byla zahájena ražba. Mincovna byla umístěna v domě "U červeného vola" (Haus zum roten Ochsen). Ražba byla od počátku značně rozsáhlá. Raženy byly zejména krejcarové nominály (grešle, 3 krejcary, 6 krejcary a 15 krejcary), v menší míře také tolarové a dukátové ražby. V letech 1678 - 1680 pak v mincovně působil jako vardajn Franz Karl Uhle. Zajímavou ražbou Sylvia Fridricha je tolar na svatbu s Eleanorou Charlottou datovaný rokem 1672. Protože olešnická mincovna v té době ještě nepracovala, byla mince ražena v jiné mincovně, případně byla ražena později v Olešnici a záměrně antidatována.

Tolar na svatbu Sylvia Fridricha a Eleanory Charlotty.

 

Roku 1680 byla mincovna přenesena do Bernštatu a mince Sylvia Fridricha v ní přestaly být raženy. K obnovení ražby mincí v Olešnici došlo až roku 1693 (některé zdroje uvádí až rok 1699).