Opavsko

Opavské středověké mincovnictví

Impulsem pro vznik Opavska byl úmysl českého krále Přemysla Otakara II. zajistit důstojné postavení pro svého nemanželského syna Mikuláše. Udělil mu proto v letech 1260 - 1269 poněkud nejasný titul "pán Opavy". Ještě za života krále "železného a zlatého" vznikla v Opavě mincovna, jejímž prvním známým mincmistrem byl jakýsi Hennig. Brakteáty, které byly v Opavě v průběhu 13. století raženy nelze bohužel v hmotném materiálu identifikovat, mincovní produkce však musela být značná, neboť roku 1300 byla opavská "šmitna" přenesena do Kutné Hory, kde se její znak ve Vlašském dvoře zachoval dodnes. Prvními identifikovatelnými ražbami jsou proto až haléře Přemka Opavského (+ 1433) známé ve dvou základních typech.

Haléř Přemka Opavského, ražba po roce 1381.

 

Zhoršování jakosti knížecích haléřů vedlo Přemkovy syny jen několik dnů po smrti otce k převedení mincovního práva za roční nájem 100 hřiven na města Opavu, Hlubčice a Cukmantl. Již příštího roku vznikl spor mezi Opavou a Hlubčicemi o platbě poplatku, který byl rozhodnut smírem, tak že na účet Opavy se bude razit tři čtvrtě roku a pro Hlubčice s Cukmantlem čtvrt roku. Podle toho se měl také platit poplatek. Jak dlouho vydrželo toto mincovní společenství nevíme, ale jeho zánik musíme klást nejpozději k roku 1440, kdy se Cukmantl dostal jako zástava do rukou opolského knížete Bolka V. Opolského. Roku 1464 se Opavsko dostalo do rukou krále Jiřího z Poděbrad, který je udělil svým synům. V rukou Poděbradovců zůstalo Opavsko až do roku 1485, kdy je byl nucen Viktorin z Poděbrad předat Matyáši Korvínovi. Uherský panovník využil tohoto území k zajištění mocenské pozice pro svého nemanželského syna Jánose, který je držel i po otcově smrti až do roku 1501. Poté je král Vladislav Jagellonský udělil svému bratru Zikmundovi, budoucímu polskému králi. Zpět České Koruně se Opavsko vrátilo až roku 1511. Toho roku bylo na na slezském sněmu dohodnuto, že haléře mohou být napříště raženy jen ve Vratislavi a opavská mincovna musela ukončit svou činnost.

Městský haléř ražený po roce 1434

 

Karel z Lichtenštejna (1614 - 1627)

Po roce 1511 bylo Opavsko včleněno zpět k České koruně, ale i nadále měli zdejší stavové velkou míru nezávislosti. Opavsko bylo podobně jako Kladsko považováno za území, jež nebylo počítáno ani k Moravě ani ke Slezsku, ve věcech státoprávních bylo podřízeno pouze panovníkovi, ve věcech duchovních pak olomouckému biskupství. Na počátku 17. století byla Opava městem se silnou protestantskou populací, což zapříčinilo spor s olomouckým biskupem Františkem z Ditrichštejna. Konflikt, který nakonec skončil obsazením Opavy císařským vojskem, byl pro Habsburky impulsem, jak vzpurné knížectví použít k vlastním zájmům. Císař Matyáš k opavské problematice přistoupil velmi razantně a dvěma listinami vydanými na přelomu let 1613/1614 " vzdal knížectví opavské jakožto dědičné manství koruny České" svému oddanému hodnostáři Karlu z Lichtenštejna. Podle znění textu měl Lichtenštejn právo zasedat u vratislavského knížecího soudu a sněmu. Ze státoprávního hlediska tak bylo Opavsko definitivně přiřazeno ke Slezsku. Císařský dvůr zahájil neodkladně úkony nutné k dosazení nového zeměpána. Karel z Lichtenštejna složil hold do rukou vrchního slezského hejtmana Karla II. Minstrberského a musel přislíbit zachování náboženských svobod a práv města Opavy. A tak mohlo 15. května 1614 město přivítat nového knížete.

Nejstarší známé vyobrazení Opavy ve Willenbergově vedutě z roku 1597.

 

Cesta Karla z Lichtenštejna k titulu opavského knížete byla dlouhá. Narodil se roku 1569 v Lednici na panství svého otce Hartmanna II. z Lichtenštejna. Roku 1596 získal díky výhodnému sňatku s Annou Marií Černohorskou z Boskovic část dědictví tohoto bohatého rodu. Díky přestupu ke katolické víře jeho hvězda rychle stoupala, v letech 1604 - 1607 byl moravským zemským hejtmanem. Během "sváru v domě Habsburském" se přiklonil na stranu Matyáše, což mu vyneslo knížecí titul a v neposlední řadě také držbu opavského knížectví. V Opavě samozřejmě nesídlil, většinu života prožil na svých moravských a rakouských statcích. Vláda nekompromisního katolíka nebyla opavským stavům ani přinejmenším po vůli a drobnými rozmíškami ztrpčovali knížeti život. O to zajímavější je fakt, že během stavovského povstání stála šlechta opavského knížectví poněkud stranou, ale nakonec byla na konci ledna 1620 přinucena podepsat konfederační program. Stavovské povstání však nabralo prudký spád po osudné bitvě na Bílé Hoře. Karel z Lichtenštejna stál na vítězné straně a jako zemský místodržící v Čechách se podílel na potrestání odbojných pánů. Často mu proto bývá připisována "zásluha" na popravě českých pánů na Staroměstském náměstí, nicméně pravda je poněkud odlišná. Lichtenštejn, ač soudu předsedal, nesměl zasahovat do návrhů exekuční komise. Mohl pouze podávat připomínky a v mnoha případech skutečně žádal o zmírnění trestů. Po vytlačení posádek Jana Jiřího Krnovského z Opavska převzal roku 1621 opětovně vládu v knížectví. Roku 1623 od císaře získal také sousední knížectví krnovské. Proti opavským stavům však nemohl zasahovat tak jako v Čechách, neboť v duchu drážďanského akordu bylo protestantské vyznání ve Slezsku trpěno. Zemřel v Praze 12. ledna 1627 a byl pochován v rodinné hrobce ve Vranově u Brna.

Karel z Lichtenštejna. Výřez z mědirytiny J. Veldeho

 

Mincovní činnost zahájil Karel z Lichtenštejna krátce po převzetí vlády v knížectví. Nově zřízenou mincovnu pronajal vratislavským podnikatelům Isaiasi Jesenskému a Stenzlu Eichhauserovi. kteří ji spravovali až do roku 1617, kdy odešli do Vídně. Mincmistrem zodpovědným za ražbu se stal Burkhardt Haase. Kromě reprezentativních tolarových a dukátových nominálů, které byly raženy v nevelkém množství po celou dobu Lichtenštejnovy vlády, byla produkce mincovny založena především na drobných 3 krejcarech. Ještě roku 1614 byly raženy tři odlišné typy tohoto nominálu. Na nejstarším z nich ještě chybí opavský znak a titul opavského knížete a nese pouze erb Lichtenštejnů. Na druhém typu se již nachází oba erby na prsou orlice a na třetím a posledním typu jsou vedle sebe lichtenštejnský a opavský erb převýšené knížecí čapkou. Rytcem těchto působivých ražeb byl s největší pravděpodobností Ananias Büttner. Když dolnorakouská komora žádala 13. května 1615 nájemce opavské mincovny o doporučení rytce pro mincovnu v Kremnici, byl ji doporučen právě Büttner, který byl pak pro tuto službu ustanoven již 6. června 1615. Před svým odchodem však stihl vytvořit typ razidel, který pak jeho nástupce kopíroval.

Dva typy nejstarších opavských 3 krejcarů. Na prvním z nich můžeme číst opis přecházející z líce na rub. CAROLVS DEI GRATIA PRINCEPS ET GVBERNATOR DOMVS DE LIECHTENSTEIN (Karel, z boží milosti vévoda a gubernátor domu Lichtenštejnského). Opis je připomínkou dohody, kterou Karel uzavřel se svými mladšími bratry Gundakarem a Maxmiliánem roku 1606, podle níž měl být hlavou rodu prvorozený syn vládnoucí linie. Na druhém typu již nechybí titul opavského knížete.

 

Bohatá mincovní produkce se nelíbila opavským stavům. Marně si stěžovali na knížete, že "minci zjevnú dělati dá a na nich titule knížete opavského užívá". I sám císař, žádal Lichtenštejna, aby na čas ražbu přerušil, leč neúspěšně. Roku 1616 Haaseho nahradil neznámý mincmistr, který používal jako svou značku písmena IZ. Tato značka je tradičně připisována Janu Zieslerovi z Molsheimu, ale písemné prameny, které by to dokázaly, nám chybí. Dle Forrera totiž přišel Ziesler do Slezska až roku 1627. Od roku 1618 se pak na mincích začala objevovat značka známého Kryštofa Cantora. Díky Cantorovi také víme, v kterém opavském domě byla mincovna umístěna. Opavský mincmistr se totiž dostal do sporu s jeho majitelem, kloboučníkem Jiřím Pokorným. Ten si stěžoval, že pan mincmistr v jeho domě neoprávněně staví a že mu roztřese celý sklep. Spor byl urovnán Cantorovým slibem, že případné škody Pokornému uhradí. Tento dům stával v ulici Hrnčířské nedaleko městských hradeb. Ražba 3 krejcarů pokračovala až do roku 1620, kdy stavové mincovnu knížeti odebrali a začali v ní razit minci s portrétem a titulem Fridricha Falckého. Opavská mincovna se tak na krátký čas stala mincovnou vládní.

Opavský 3 krejcar 1619. Opis byl upraven. CAROLVS DEI GRATIA DVX OPPAVIAE PRINCEPS DE LIECHTENSTEIN (Karel, z boží milosti kníže opavský, vévoda z Lichtenštejna)

 

Po opětovném získání Opavska už Karel z Lichtenštejna mincovnu neobnovil, neboť byl zainteresován v mnohem výnosnějším podniku. Společně s Albrechtem z Valdštejna, Pavlem Michnou z Vacínova, Jakubem Bassevim, Janem de Witte a dalšími pány byl podílníkem nechvalně známého de Witteho konsorcia a patrně na něm vydělal nejvíce ze všech. Za znehodnocenou mincí levně nakoupil další zkonfiskované statky české šlechty. Přesto známe ještě jednu ražbu, která nese titul a portrét knížete. Jde o velmi vzácné mince, či spíše medaile ražené na paměť získání Krnovska. Ač nenesou letopočet, víme, že byly raženy kolem roku 1624 v Praze.

Reprezentativní ražba ke získání Krnovska.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Mincovna Opava

3 krejcar (bez tit. opavského kníž.) 1614
3 krejcar (erby na prsou orlice) 1614
3 krejcar (dva erby, ozdobné) 1614
3 krejcar (dva erby, bez ozdob) 1615 - 1620
1/4 tolar 1618
1/4 tolar (klipa) 1618
1/2 tolar 1614 - 1616
1/2 tolar (klipa) 1619
Tolar 1614 - 1616, 1619
Tolar (klipa) 1619
2 tolar 1615 - 1616
3 tolar 1615
Dukát 1614, 1617
2 dukát 1614, 1616
3 dukát 1614
4 dukát 1618, 1619
5 dukát 1615
6 dukát 1614, 1617
10 dukát 1616

* tolarové a dukátové ražby se od sebe značně liší. Zejména ražby z roku 1614 ještě nenesou titul opavského knížete a erb na reversu je velmi honosný. Protože však jde o ražby raritní až unikátní, nacházející se především v muzejních sbírkách, nepovažoval jsem za nutné rozdělit tyto nominály podle typů.

 

Mincovní značky:

Burkhardt Haase Mincmistr 1614-1616 Písmena BH, častěji jejich ligatura
Jan Ziesler (?) Mincmistr 1616-1617 Překrývající se písmena IZ
Kryštof Cantor Mincmistr 1618-1620 Písmena CC

 

Mince:

Mincovna Praha

2 tolar b.l. (1624)
3 tolar b.l. (1624)
4 tolar b.l. (1624)
5 tolar b.l. (1624)

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Karel Eusebius z Lichtenštejna (1627 - 1684)

Po smrti Karla z Lichtenštejna přešlo knížectví do rukou jeho syna, patnáctiletého Karla Eusebia. Poučníky mu byli Gundakar a Maxmilián z Lichtenštejna, Karlovi bratři. Mladý kníže se o vysokou politiku příliš nezajímal, pouze v letech 1639 - 1641 stál v čele císařského vojska ve Slezsku. Po skončení Třicetileté války se výraznou měrou zasloužil o hospodářskou obnovu zpustošených statků. Vypořádal se rovněž s obviněním, které bylo roku vzneseno proti jeho otci. Císařská komise totiž začala s mnohaletým odstupem zkoumat finanční machinace de Witteho konsorcia. Vyšetřování, které se táhlo přes 30 let nakonec císař Leopold I. zastavil poté, co mu Karel Eusebius vyplatil finanční kompenzaci ve výši 1 350 000 zlatých. I přes finanční problémy položil základy dnešních bohatých lichtenštejnských sbírek. Největší pozornost věnoval moravským Valticím, kde nechal v letech 1631 - 1671 vybudovat monumentální chrám Nanebevzetí Panny Marie. Svou mimořádnou zálibu v umění a zejména architektuře prokázal, když napsal knihu o teorii architektury (Studie o architektuře a výchově princů). Miloval také hony, alchymii a magii. Zemřel roku 1684 ve věku 73 let a rodový majetek vládnoucí větve převzal jeho jediný syn Jan Adam.

Karel Eusebius z Lichtenštejna. Výřez z obrazu.

 

K obnovení knížecí mincovny nedošlo z popudu mladého knížete, ale jeho strýce Maxmiliána. Někdy na počátku roku 1629 zřídil v Opavě mincovnu a nechal v ní razit ve velkém množství krejcary a 3 krejcary s téměř chlapeckým portrétem svého svěřence. Byly to mince špatné jakosti a brzy se ze všech stran ozývaly stížnosti. Poškozen byl především olomoucký mincmistr Martin Fritsch, který si stěžoval, že se mu nedostává pagamentu k ražbě. Císař proto naléhal na Lichtenštejna, ať ražbu dobrovolně ukončí bez újmy na mincovních právech. Ten, odvolávaje se na velké náklady spojené se zřízením mincovny pokračoval v ražbě až do prosince 1629, kdy byl císař nucen prohlásit opavské mince za neberné. Jak víme z dobových pramenů, ještě řadu let byla lichtenštejnská mince svážena do olomoucké mincovny a zde tavena. Na opavských ražbách z roku 1629 se vyskytují dvě značky. První bývá připisována Michaelu Wilkemu, druhá Tobiasi Sonnnscheinovi, pozdějšímu mincmistrovi v Olomouci. Druhá Lichtenštejnská mincovna se nacházela v ulici Mezi trhy. Ani jedna z těchto budov dnes již nestojí, neboť byly v dubnu 1945 během dobývání Opavy těžce poškozeny a poté strženy.

Opavský 3 krejcar 1629 Karla Eusebia Lichtenštejna

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince: 

Krejcar 1629
3 krejcar 1629
Tolar 1629

 

Mincovní značky:

Michael Wilke
(?)
Mincmistr 1629 V oválu písmena MW pod sebou
Tobias Sonnenschein (?) Mincmistr 1629 V oválu stažená písmena TS

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Pod císařským dohledem (1728 - 1729, 1758, 1778)

Karlovská linie vymřela roku 1712 Janem Adamem a veškeré dědická práva přešla na jedinou zbylou linii založenou Gundakarem z Lichtenštejna. Mincovní právo využila ještě tři knížata z rodu Lichtenštejnů, užívajíc na svých ražbách titulu opavského a krnovského knížete. Všechny mince byly raženy v nevelkém počtu ve vídeňské mincovně a sloužily především k osobní reprezentaci. Roku 1699 zakoupil Jan Adam panství Schellenberg a roku 1712 hrabství Vaduz, jejichž spojením vzniklo roku 1719 knížectví Lichtenštejnsko, svobodný stát v rámci Svaté říše římské. Proto všechny lichtenštejnské ražby honosící se znaky Opavska a Krnovska vzniklé po zániku říše v roce 1806 již považujeme za ražby samostatného státu.

 

Josef Johann Adam z Lichtenštejna (1721 - 1732)

Syn knížete Antonína Floriána, pravnuk Gundakarův. Účastnil se válek o dědictví španělské, sloužil pod vévodou z Marlborough, Johnem Churchillem. Zasloužil se o přestavbu zámku ve Valticích, kde i zemřel. Nechal ve Vídni pod dohledem mincmistra Franze Josefa Mittermayera razit 1/2 tolary, tolary a dukáty, existuje rovněž zlatý odražek o váze 10ti dukátu z tolarových razidel.

Tolar knížete Josefa Johanna Adama

 

Mince:

1/2 tolar 1728*, 1729
Tolar 1728**
Dukát 1728, 1729
10 dukát 1728

* raženo 810 kusů

** raženo 1045 kusů

 

Josef Václav z Lichtenštejna (1748 - 1772)

Je znám především pro svou vojenskou kariéru. Roku 1745 se stal generalissimem habsburských držav v Itálii, roku 1753 se stal hlavním velitelem v Uhrách. Zasloužil se o modernizaci dělostřelectva, kterou částečně financoval z vlastních prostředků. Byl také vyslancem v Berlíně a Paříži. Zemřel ve Vídni. Nechal vyrazit pod dohledem mincmistra Mathiase Paula Klemmera 1/2 tolary, tolary (dvě rubní razidla) a dukáty.

Tolar knížete Josefa Václava z Lichtenštejna

 

Mince:

1/2 tolar 1758*
Tolar 1758**
Dukát 1758

* raženo 600 kusů

** raženo 700 kusů (?)

 

František Josef I. (1772 - 1781)

Mládí prožil jako voják, bojoval v bitvě u Piacenzy. Byl císařským tajným radou a ve službách císaře vykonal řadu diplomatických cest. Byl posledním Lichtenštejnem, který na svých mincích užíval titulu knížete opavského a krnovského. Zemřel roku 1781 ve francouzských Metách. Pod vedením mincmistra Johanna Augustina von Cronberg nechal vyrazit 20ti krejcary, 1/2 tolary, tolary a dukáty. Rytcem razidel byl Franz Xaver Wirth.

Tolar knížete Františka Josefa I.

 

Mince:

20 krejcar 1778
1/2 tolar 1778
Tolar 1778
Dukát 1778

 

Mincovní značky

Franz Xaver Wirth Rytec 1778 Písmena FW

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Použitá literatura:

JIRÁSEK, Zdeněk a kol., Slezsko v dějinách českého státu (II. 1490 - 1763), Praha 2012 

JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů, Praha 2009

PAPOUŠEK, František: Opavské mincování. Slezský numismatik 7- 8, 1957, s. 87-95.

POLÍVKA, Eduard: Mincovní památky šlechtických rodů v českých zemích, Praha 2000