Nisko

Mincovnictví vratislavských biskupů ve středověku

Nisko vždy zaujímalo mezi slezskými knížectvími výjimečné postavení, neboť od konce 13. století se nacházelo v rukou vratislavských biskupů. Cesta biskupů ke získání tohoto území byla složitá. Podstatou sporu byl testament Jaroslava, syna vratislavského knížete Boleslava Vysokého, podle nějž země niská měla sloužit k výživě vratislavského kléru. Jak biskupové, tak knížata tedy považovali tuto oblast za své území. Dlouhleté spory nakonec vyvrcholily otevřenou válkou mezi knížetem Jindřichem IV. Probem a biskupem Tomášem II. V ní vojensky zvítězil kníže, ale dlouhodobé vítězství připadlo biskupovi. Když Jindřich IV. na jaře 1290 onemocněl, odkázal v předtuše blížící se smrti "zemi niskou a otmuchovskou kostelu sv. Jana ve Vratislavi", čímž rezignoval na zeměpanská práva v této oblasti. Mincovní práva však biskupům náležela již dříve. První zmínka o mincovně v Nise pochází z roku 1268, kdy zde byly raženy brakteáty. Roku 1294 jsou mezi jinými niskými měšťany zmiňování "monetarii" Gerhard a Dietrich.

Kvartník biskupa Jana III. Romky (1292 - 1301).

 

Pravidelná ražba biskupské mince skončila počátkem 14. století a k jejímu obnovení došlo teprve kolem roku 1385. Oboustranný haléř z inicálou krále Václava IV. je patrně městskou ražbou, vzácné brakteátové haléře jsou připisovány biskupu Václavu Lehnickému (1382 - 1417). Nejběžnější niskou mincí 15. století je haléř ražený za vlády Konráda Olešnického (1417 - 1447).Jeho vznik je datován přibližně do roku 1430, tedy do doby, kdy knížata přenášela svá mincovní práva na města. Protože však neznáme písmené prameny, není zatím možné rohodnout, zda jde o ražbu knížecí či městskou. Prokazatelně biskupskou ražbou je haléř biskupa Rudolfa z Rüdesheimu (1468 - 1482) ražený po roce 1470.

Haléř z niské mincovny (kol r. 1430). Tři lilie lze chápat jako erb města. Slezská orlice může prezentovat pouze zemský znak, ale také rodový znak Konráda Olešnického, který patřil k rozrodu slezských Piastovců. Rovněž písmena M-C-E lze interpretovat jako zkratku latinských slov MONETA CONRADI EPISCOPI (Mince Konráda, biskupa).

 

Jan V. Thurzo (1506 - 1520)

Přelom 15. a 16. století se nesl ve znamení počátku renesance, která prvními nesmělými krůčky přicházela do Slezska spolu se vzdělanými osobnostmi, mezi něž Jan Thurzo bezesporu patřil. Původem pocházel sice ze známého uherského rodu, ale vyrostl v polském prostředí. Jeho otec stejného jména byl krakovským starostou. Vzdělání získal na univerzitě v Krakově a v Itálii, roku 1498 se stal rektorem krakovské univerzity. Zároveň zastával církevní posty. Byl děkanem vratislavským, od roku 1502 koadjuktorem vratislavského biskupa Jana IV. Rotha, po jehož smrti bez potíží nastoupil na biskupský stolec. V průběhu čtrnácti let, kdy tento úřad zastával, vykonal řadu diplomatických cest ve jménu českého krále Vladislava II. Jagellonského a dostalo se mu roku 1509 cti korunovat se svým bratrem Stanislavem, biskupem olomouckým, mladičkého krále Ludvíka českým králem. Pozoruhodný byl jeho vztah k náboženství. Horlivě prosazoval kult sv. Anny, zároveň však udržoval kontakty s předními vzdělanci a reformátory té doby. Za všechny jmenujme Erasma Rotterdamského, Filipa Melanchtona a Martina Luthera. Je jisté, že jej Lutherovy myšlenky ovlivnily. Když kapitula  naléhala, aby ve shodě s městskou radou zakázal ve Vratislavi vydání Lutherových spisů, dal biskup jen vyhýbanou odpověď a k zákazu až do jeho smrti nedošlo. Právem tak můžeme Jana Thurza považovat - i když to jistě nezamýšlel - za jednoho z nepřímých podporovatelů reformace ve Slezsku. Byl velkým milovníkem umění. Kupoval obrazy Lucase Cranacha či Albrechta Dürera, podporoval mladé umělce. V katedrále sv. Jana Křtitele nechal vystavět nový portál sakristie považovaný za první renesanční dílo ve Slezsku. V Javorníku v podhůří Rychlebských hor pokračoval ve velkolepé stavbě zámku Jánský Vrch, který se měl v budoucnu stát častým sídlem biskupů. Jan V. Thurzo zemřel 16. dubna 1520 ve věku 54 let. Odešel muž, jehož Filip Melanchton nazval "nejlepším biskupem století".

Náhrobek Jana V. Thurza v katedrále sv. Jana Křtitele ve Vratislavi

 

Po vyhlášení měnové reformy roku 1505 přistoupil k ražbě grošové mince i vratislavský biskup. Po jednorázové, dnes velmi vzácné emisi groše se stojící postavou sv. Jana z roku 1506, byly raženy až do roku 1509 působivé mince s titulaturou a rodovým erbem a biskupa (dělený štít, v dolní polovině tři červené pětilisté růže ve zlatém pole, v horní polovině zlatý lev v červeném poli) a hlavou sv. Jana Křtitele na míse.

Groš z roku 1508

 

Kromě grošů vzešla z niské mincovny ještě jedna stříbrná ražba, dnes unikátní. Když ve dnech 16. - 21. dubna 1508 pobýval v Nise král Vladislav II. Jagellonský, přivítal jej biskup překvapivým darem. Byla jím velká stříbrná mince, jaká byla tou dobou ražena v uherské  Kremnici. Guldiner Jana Thurza byl první tolarovou mincí v zemích České koruny. O průměru 41 mm a váze cca 31,8 gramu měl být ekvivalentem rýnského zlatého. Šlo ovšem jen o jednorázovou ražbu. Ač vzniklo více kusů, nebyly určeny k peněžnímu oběhu, ale byly zcela jistě rozdávány jako donativy. Exemplář pocházející z Friedensburgovy sbírky byl dokonce pozlacen. Na aversu se nachází Thurzův erb a opis IOANNESV V. EPS VRATISLAVIENSIS (Jan V., biskup vratislavský), přičemž zkratka EPS značí latinské slovo episcopus. Revers nese postavu sv. Jana Křtitele držícího v pravici beránka. Na obvodu mince čteme opis SANCTE IOANNES BAPTISTA SVCVRRE (Svatý Jan Křtitel, ochránce).

Guldiner Jana Thurza pocházející původně z arcibiskupské numismatické sbírky v Kroměříži. Byl zapůjčen na výstavu do Slezského zemského muzea v Opavě, odkud byl 26. března 2014 ukraden.

 

Poslední etapa mincovnictví Jana Thurza souvisí se zlatými doly v okolí Cukmantlu (dnes Zlaté Hory) na jižní hranici knížectví. Tamější doly byly známy již ve 13. století, kdy se jich zmocnil moravský markrabě Vladislav Jindřich. Zpět biskupství se vrátily až v 70. letech 15. století. S jejich obnovou začal už Rudolf z Rüdesheimu, ale později je pro nepravidelný zisk zastavil těžařům. Jan Thurzo po svém nástupu na biskupský stolec vyměnil zlatohorské doly s jejich posledním nájemcem Janem Nymptschem za jiné statky a prováděl zde těžbu na vlastní náklady. I přes snahu komplexní těžby rud byla těžba zpočátku ztrátová, proto biskup roku 1518 udělil těžařům speciální svobody, včetně osvobození od urbury po dobu osmi let. Těžba se teprve rozbíhala, její rozvoj přišel až za jeho nástupců, kteří plně využili práva, jež se biskupům dostalo. 31. srpna 1515 udělil císař Maxmilián I. Janu Thurzovi právo ražby zlaté mince bez jakýchkoliv omezení, vymínil si pouze, aby ražby nesly opis MVNVS CAESARIS MAXIMILIANI (Privilegium císaře Maxmiliána). Známe pouze dvě zlaté mince ražené Janem Thurzem. První, nesoucí letopočet MDXIII (1513) byla nalezena roku 1894 spolu s dalšími zlatými mincemi v nizozemském městě Hulst, druhá, blíže neznámého původu, nese letopočet MDXX (1520). Je pozoruhodné, že starší ražba nese rovněž zmíněný opis požadovaný císařem Maxmiliánem. Pokud tomu tak skutečně je a nejedná se o chybu rytce, nabízí se myšlenka, že privilegium bylo biskupovi přiznáno již dříve a roku 1515 bylo pouze potvrzeno.

Unikátní dukát 1513, součást pokladu z nizozemského města Hulst.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Groš (postava sv. Jana Křtitele) 1506
Groš (hlava sv. Jana Křtitele) 1506 - 1509
Guldiner 1508
Dukát 1513, 1520

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Jakub ze Salzy (1520 - 1539)

Pocházel z hornolužické šlechty. Studoval v Lipsku, Boloni a Ferraře. Od roku 1511 byl hejtmanem hlohovského knížectví, následujícího roku se stal děkanem kolegiáty sv. Kříže ve Vratislavi. 1. září 1520 byl zvolen vratislavským biskupem. Za jeho vlády se ve Slezsku nadále šířilo protestanství, proti němuž biskup stejně jako jeho předchůdce nevystoupil. O to více se věnoval rozvoji zlatých dolů. Když bylo patrné, že dolování v mateční hornině nepřináší očekávaný zisk, obrátila se pozornost těžařů ke starým rýžovištím, jejichž svrchní partie byly již vytěženy. Muselo se proto přistoupit k hloubení jam vybavených vodotěžními stroji. Způsob těžby byl tedy podobný jako na primárních ložiskách, jen štoly byly raženy v nezpevněných štěrkopíscích. Tento typ těžby se označuje jako "měkké dolování". Roku 1524 proto biskup vydal nový horní řád inspirovaný moderním annaberským horním řádem v Sasku a poprvé ve Slezsku rozlišil pravidla dolování na tzv. měkkých a  tvrdých dolech. Jakub ze Salzy zemřel v srpnu 1539 a jako první z vratislavských biskupů byl pohřben v kostele sv. Jakuba v Nise.

Erb Jakuba ze Salzy, biskupa vratislavského.

 

Pravidelná ražba dukátů začala v roce 1524. Ačkoliv neznáme mince několika ročníků, nemůžeme vyloučit, že byly raženy. Výtvarným ztvárněním se podobají zlatým ražbám Jana Thurza, liší se jen erbem a samozřejmě opisem. Velmi zajímavými numismatickými památkami jsou portrétní medaile o váze tří a pětidukátu z let 1531 a 1535, na nichž je biskup vyobrazen v biretu v bohatém oděvu a pektorálem na prsou (3 dukát z Friedensburgovy sbírky je dnes považován za ztracený). Do roku 1532 se na miních objevuje značka CS tradičně připisovaná kupci Konrádu Sauermannovi.

Medaile s devizou VIRTVS - PARATVS - HONOR (ctnost, připravenost, čest)

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Dukát 1524 - 1525, 1527 - 1530, 1532 - 1534, 1537, 1539

 

Mincovní značky:

Konrád Sauermann (?) Mincmistr (?) 1524 - 1532 Písmena C-S

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Baltazar z Promnitz (1539 - 1562)

Pocházel ze saského rodu, jehož větev se usadila v 15. století ve Slezsku. Roku 1534 se stal děkanem kolegiáty svatého kříže ve Vratislavi, 12. září 1539 byl zvolen biskupem. Jeho rod vlastnil také panství Žáry (Żary, Sorau) v Dolní Lužici a Pštinu (Pszczyna, Pless) ve Slezsku. Stejně jako jeho předchůdci toleroval protestantismus. Roku 1549 vydal zemské zřízení niského knížectví, první kodifikaci zemského práva jednotlivých slezských knížectví. Za jeho vlády zažívaly doly nebývalý rozkvět. Roku 1541 vydal nová privilegia pro zlaté doly, roku 1543 upřesnil podmínky výkupu zlata pro mincovnu v Nise. Důležitý byl rok 1550, kdy začala být na "měkkých dolech" ražena štola Tří králů od Hlucholaz (Głucholazy, Ziegenhals) směrem k Cukmantlu. K finanční podpoře a podílnictví na tomto důlním díle byl přizván lehnicko - břežský kníže Jiří II. Zbožný. Těžba začala být brzy tak výnosná, že král Ferdinand I. žádal o přezkoumání biskupských privilegií a v letech 1555 - 1560 vyžadoval vizitace zdejších dolů.

Katedrála sv. Jakuba a sv. Anežky v Nise. Vlevo gotická zvonice z 15. století.

 

Na starších typech dukátů se objevuje třípolý (pouze 1540) a čtyřpolý štít s erbem biskupství a rodovým znakem,  později pětipolý. Opět nemáme hmotný doklad o každoroční ražbě dukátů, což neznamená, že nemohly být raženy. Roku 1543 máme doloženo jméno niského mincmistra. Byl jím Valentin Goldschmied, jemuž byly uděleny svobody na "tvrdých" dolech na měděnou rudu, které měl v nájmu. Stejně jako jeho předchůdce, nechal zhotovit Baltazar z Promitz portrétní medaile o váze tří a pětidukátu. Jako osobní heslo však užíval slova DOMINVS ADIVTOR MEVS (Pán, můj pomocník). Z roku 1551 známe portrétní medaili, na níž osobní heslo nahradil opis podle privilegia císaře Maxmiliána.

Dukát Baltazara z Promnitz. Ve čtvrtém poli štítu se nachází rodový erb, stříbrná střela s dvěmi stříbrnými hvězdami v červeném poli.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Dukát 1540, 1543 - 1548, 1550, 1552, 1556 - 1557, 1560

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Kašpar z Logau (1562 - 1574)

Pocházel z jednoho z nejstarších slezských rodů. Byl synem Mathese z Logau, kancléře niského knížectví. Studoval v Lipsku a Padově, roku 1541 se stal kanovníkem ve Vratislavi, v letech 1551 - 1562 byl proboštem kapituly sv. Štěpána v Litoměřicích. Od roku 1560 byl biskupem diecéze Vídeňské Nové Město, ale po zvolení vratislavskou kapitulou musel na své úřady rezignovat. Zaměřil se na obnovu katolicismu ve Slezsku a roku 1567 založil ve Vratislavi seminář pro výchovu katolického duchovenstva. Na počátku jeho vlády zlaté doly prosperovaly, roku 1562 se týdně vytěžilo 12 - 20 lotů zlata (cca 75 - 125 gramů). Od následujícího roku se však množí hlášení o propadlých podílech na "měkkých dolech", což svědčí o jejich úpadku. Pozornost těžařů se opět postupně přesunula na "tvrdé doly".

Schéma tzv. měkkého dolování. Při těžbě zlatonosných sedimentů se užívalo tzv. šachtic. Byly zprvu kruhové o průměru 1 metr, později čtyřhranné s výdřevou. Materiál se dopravoval vědrem na rumálu. Ve štole Tří králů však bylo těženo zlato  hloubky až 100 metrů. K otevření takové polohy již bylo nutné použít širších jam vybavených vodotěžními stroji a odvodňovacími štolami (schéma převzato z publikace Historie zlatohorských dolů).

 

Ražba dukátů nemůžeme doložit každoročně. Erb je vždy třípolý, přičemž na dolním štítu se nachází rodový znak (modrá a stříbrná šachovnice proťatá kosmo červeným břevnem). Z roku 1567 pocházejí portrétní lité medaile o váze čtyřdukátu a šestidukátu. Kašpar z Logau na nich užil stejné osobní heslo jako jeho předchůdce, tedy DOMINVS ADIVTOR MEVS.

Dukát Kašpara z Logau z roku 1571.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Dukát 1562, 1563, 1565, 1567, 1569, 1571, 1572, 1573

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Martin Gerstmann (1574 - 1585)

Narodil se v protestantské rodině zámožného soukeníka. Studoval ve Frankfurtě nad Odrou a v Padově, kde získal doktorát obojího práva a přestoupil ke katolictví. Od roku 1561 zastával úřad kanovníka vratislavské kapituly, od roku 1571 byl jejím děkanem. Od roku 1558 byl kancléřem biskupství olomouckého a následně kancléřem a vychovatelem synů císaře Maxmiliána II, který jej roku 1571 povýšil do šlechtického stavu. Roku 1575 byl zvolen vratislavskou kapitulou biskupem. Roku 1580 přijal ustanovení Tridentského koncilu a zahájil v niském knížectví výraznou protireformaci dovršenou jeho nástupci. Roku 1577 byl vydán horní řád Rudolfa II. pro Slezsko, což podnítilo další vlnu obnovy "tvrdých dolů". Biskup proto žádal kurfiřta Augusta Saského o výrobce čerpadel. Do Slezska byl proto vyslán stavitel čerpadla Michal Fritzche z Freibergu. Doly se však ukázaly jako ztrátové.

Biskup Martin Gerstmann na mědirytině císařského malíře Martina Rota (1592)

 

Za Martina Gerstmanna byla poprvé narušena nominálová řada, neboť kromě běžných dukátů s vyobrazením svatého Jana byl ražen dvoudukát i třídukát o stejném motivu. Existují také zlaté a stříbrné lité medaile s vyobrazením prostovlasého biskupa. Na reversu se nachází roh hojnosti, součást biskupova rodového erbu, po jehož bocích jsou umístěny dvě včelky a heslo ET MEL ET ACVLEVS (Med a žihadlo). Autorství této numismatické památky vzniklé s největší pravděpodobností mimo Nisu je připisováno rytci Valentinu Malerovi (kol r. 1540 - 1603).

Dukát Martina Gerstmanna z roku 1575

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Dukát 1574 - 1577, 1581, 1585
2 dukát 1574, 1576, 1577
3 dukát 1574

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Andreas Jerin (1585 - 1596)

Pocházel z měšťanské rodiny. Studoval v Dillingenu (zde také pravděpodobně narodil), Lovani, v Římě a Padově. V Itálii přijal kněžské svěcení a stal se kaplanem švýcarské gardy. Po návratu do Švábska se stal pastorem v Dillingenu. Roku 1570 jej papežská komise přeřadila do Vratislavi, kde se stal kanovníkem a roku 1578 proboštem vratislavské katedrální kapituly a 1. července 1585 byl zvolen biskupem. Pokračoval v protireformační politice svých předchůdců, kladl důraz zejména na činnost kněžského semináře přeneseného do Nisy. Značné množství financí věnoval přestavbě biskupského hradu v Otmuchově. Za jeho vlády zprávy o dolování zcela chybí. Výjimkou jsou zprávy o  nálezu dvou valounů se zlatem z let 1590 (1,387 kg) a 1591 (1,837 kg), které byly poslány podle nařízení Rudolfa II. do Vídně aby obohatily císařskou sbírku přírodních kuriozit. Andreas Jerin zemřel v listopadu 1585 a je pochován v katedrále sv. Jana Křtitele ve Vratislavi.


Andreas Jerin. Výřez z obrazu neznámého malíře vzniklého za biskupova života.

 

Ražba mincí byla již velmi omezena. O to více se dostávají do popředí zajímavé lité zlaté a stříbrné medaile (b.l., 1588 a 1596), s velkou pravděpodobností práce Paula Nitsche (1548 - 1609), zlatníka, medailéra a rytce kamejí z Vratislavi. Jako osobní heslo biskup užíval slov VTINAM NOVISSIMA PROVIDER (Kéž konečně prozřu).

Dukát Andrease Jerina. Rodový znak, gryf, je umísten ve středovém štítku.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Dukát b.l., 1588, 1591, 1592

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Jan VI. Sitsch (1600 - 1608)

Po smrti Andrease Jerina byl zvolen biskupem Bonaventura Hahn, Jeho protkandidát Pavel Albert podporovaný císařským dvorem vyvinul diplomatické tlaky a císař Rudolf II. požádal papeže Klementa VIII, aby Hahna dovedl k rezignaci. Stalo se tak 19. února 1599 a kapitula následně zvolila biskupem Pavla Alberta, jenž zemřel následujícího roku, aniž by byl vysvěcen. Kapitula poté zvolila biskupem svého probošta Jana Sitsche (počeštěné též ze Žiče), pocházejícícho z tradiční slezské šlechty. Narodil se ve vsi Stübendorf (dnes Ściborz) nedaleko Otmuchova. Studoval v Krakově a ve Vídni. Byl horlivým zastáncem protireformace, na rok 1606 svolal diecézní synodu. Sláva zlatých dolů v Cukmantlu byla za biskupovy vlády již minulostí. Sice se stále těžilo ve štole Tří králů a Měkkém cechu, ale po průvalu vody roku 1606 byla těžba na "měkkých dolech" zastavena a již nikdy nebyla obnovena. Veškerá další těžba tak souvisí pouze s "tvrdým dolováním" v okolí Příčného Vrchu. 

Náhrobek Jana VI. Sitsche v bazilice sv. Jakuba v Nise

 

Ražba mincí Jana VI, Sitsche se nelišila od ražeb jeho předchůdců. Jsou známy medaile s opisem CANDOR ET AMOR OPTIMA CVSTODIA , tedy (Boží) záře a láska, nejlepší strážci. Dukáty byly raženy jen sporadicky, přesto jsou známy dva typy bez letopočtu. Z roku 1603 je znám dvoudukát a třídukátová klipa.

Vyobrazení unikátní klipy.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Dukát b.l.
2 dukát 1603
3 dukát (klipa) 1603

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Karel Habsburský (1608 - 1624)

Po smrti Jana VI. Sitsche zvolila vratislavská kapitula na nátlak císařského dvora biskupem Karla, příslušníka rodu Habsburků. Narodil se měsíc po smrti svého otce, Karla II. Štýrského, byl tedy mladším bratrem císaře Ferdinanda II. Jeho matka, Marie Anna Bavorská jej od útlého mládí připravovala na církevní dráhu. Ve věku osmi let přijal nižší svěcení, roku 1602 se stal kanovníkem v Salzburgu, roku 1605 v Pasově a o rok později v Brixenu a Tridentu. Volba vratislavským biskupem a zároveň vrchním slezským hejtmanem se samozřejmě neobešla bez protestů slezských knížat, která jen těžce strpěla, že v této funkci byl od dob Jakuba ze Salzy tradičně v takřka zcela protestantské zemi vysoký katolický hodnostář. Proto využila obtížné situace Rudolfa II. a přiměla císaře, aby uznal, že jmenování vratislavských biskupů vrchními slezskými hejtmany, pokud tito nejsou slezského původu, odporuje starým zemským právům. Karel Habsburský byl nucen na tuto funkci rezignovat, místo něj byl jmenován olešnický kníže Karel II.

Karel Habsburský. Vyobrazení z monografie Karla Kastnera, Breslauer Bischöfe vydané roku 1929 ve Vratislavi.

 

Mladý biskup přesídlil do Nisy. I když se roku 1613 stal metropolitou brixenským a roku 1619 velmistrem Řádu německých rytířů, věnoval pozornost svému knížectví. Jako horlivý katolík podporoval ve Slezsku rekatolizaci a stejně jako jeho předchůdci kladl důraz na vzdělání katolického kléru. Zároveň však byl člověkem zcela světským. Po otci zdědil zálibu v hudbě, umění a lovu, jenž byl jeho velkou vášní. Po vypuknutí stavovského povstání biskup nadále zůstával v Nise a s obavami sledoval politický vývoj. V květnu 1619 přijel ke dvoru do Nisy polský kralevic Vladislav, který s biskupem projednával možnost polské pomoci proti stavovskému povstání. V bouřlivé slezské atmosféře se již biskup necítil v bezpečí, proto se v září téhož roku odebral s polským kralevicem do Polska, kde přebýval v emigraci až do roku 1622, kdy se mohl triumfálně vrátit do své diecéze. Do Nisy s sebou přivedl řád jezuitů a na počátku roku 1623 založil řádovou školu Sv. Anny, základ pozdějšího Carolina, jedné z nejvýznamnějších katolických škol ve Slezsku. 

Collegium Carolinum v Nise

 

Roku 1624 byl Karel jmenován portugalským místokrálem. Tento vysoký úřad vyžadoval biskupovu osobní přítomnost. Musel proto opustit Nisu a vypravit se do Španělska na dvůr Filipa IV. Další plány však přervala náhlá Karlova smrt. Krátce po příjezdu do Madridu, 28. prosince 1624, podlehl záchvatu malárie ve věku pouhých 34 let. Je pohřben v Escorialu v blízkosti Karla V., ale jeho srdce je uchováno v ampuli v bazilice sv. Jakuba v Nise.

Ampule se srdcem Karla Habsburského uchovávaná v chrámovém pokladu v bazilice sv. Jakuba v Nise

 

Mincovnictví Karla Habsburského do roku 1621


Mincovnictví Karla Habsburského zpočátku nevybočovalo z řady starších ražeb vratislavských biskupů. Až do roku 1614 byly v Nise raženy jen zlaté mince, první známý datovaný portrétní dukát nese letopočet 1611 a devizu převzatou z 42. žalmu DESIDERAT ANIMA MEA AD TE DEUS (Má duše, dychtí po Tobě, Bože). Zajímavostí jsou střelecké dukáty z roku 1612 ražené jako upomínka velkých střeleb konaných v Nise 19. srpna toho roku.

Střelecký dukát z roku 1612

 

Biskup si byl dobře vědom zisku, jaký přináší ražba mincí. Do svých služeb získal zkušeného mincmistra Valentina Januse, který odešel ze služeb krnovského knížete Jana Jiřího do Nisy. Nájemní smlouva uzavřená v září 1613 byla podle tehdejších zvyklostí sjednána na tři roky. Janus měl podle ní razit dukáty, tolary, "böhmische Groschen," tedy 3 krejcary a drobnou minci a měl dohlížet na nákup pagamentu. Počátkem roku 1614 biskup žádal v mincovně ve Štýrském Hradci také o vardajna. Dostalo se mu sice odpovědi, že vardajn Niklas Freystein se do Nisy vypraví, jestliže jej o to biskup požádá, ale další zprávy bohužel chybí. Samotná ražba každopádně započala v lednu či únoru 1614. Kromě dukátových a tolarových (příprava kolků je připisována Hansi Riegerovi) ražeb vydaných z reprezentativních důvodů, vycházely z mincovny ve velkých nákladech 3 krejcary nesoucí známou Janusovu značku zkřížených háků na cány po jejichž bocích jsou umístěny tečky. Po vypršení nájmu roku 1618 prameny o další činnosti mincovny mlčí. Januse nahradil neznámý mincmistr, který jako svou značku užíval šesticípou hvězdu.

Raritní pětidukát Karla Rakouského z niské mincovny. Po bocích honosného arcivévodského erbu převýšeného knížecí čapkou vidíme dva biskupské erby, vlevo brixenský, vpravo vratislavský

 

Mincovnictví Karla Habsburského od roku 1621

Od jara do července 1621 byla Nisa obsazena vojsky Jana Jiřího Krnovského, mincovna tedy nepracovala. K obnovení mincovní činnosti došlo patrně až v srpnu či září, o čemž svědčí výstraha dvorského rady Hanuše Unterholzera z Kranichu z 27. září 1621. V ní informoval císaře Ferdinanda II. o znovuotevření niské mincovny, která byla pronajata po dobu tří let za nízké nájemné Ondřeji Reberovi a Adamu a Fridrichovi Schäferovým. Unterholzer doporučoval, aby císař niskou mincovnu získal, jinak že vzniknou pro olomouckou mincovnu velké nesnáze a její prosperita bude ohrožena. Od 16. února 1622 byly moravské mincovny v Brně a Olomouci společně s vídeňskou propachtovány na jeden rok nechvalně známému de Witteho konsorciu. Patrně indiskrecí některého z úředníků dvorské komory se pachtýři dozvěděli o Unterholzerově výstraze a nechali mincovnu v Olomouci uzavřít. Později, když s povolením císaře vykupovalo de Witteho konsorcium pagament i ve Slezsku, ztížilo se zásobování niské mincovny stříbrem a stížnosti byly na denním pořádku. Nakonec se našlo východisko. Po jednání, které vedl Jakub Bassevi, se konsorcium stalo spolupachtýřem niské mincovny. Smlouva byla potvrzena císařem 18. září a biskupem Karlem 25. září 1622. Po vypršení nájmu de Witteho konsorciu nabyl Unterholzerův podnět opět plného významu. Po krátkém jednání byla smlouva o přenechání niské mincovny císaři uzavřena v Praze 13. května 1623. Zájmy vratislavského biskupa zastupoval ředitel mincovny Pavel Corneli. Bylo dohodnuto, že biskup bude dostávat jako náhradu za přenechání mincovny polovinu výtěžku z moravského mincování. Jak se ukázalo, z moravských mincoven patrně neplynul takový zisk, aby jeho polovina byla úměrnou nároku biskupa Karla. Dopisem ze 14. srpna 1624 proto císař Ferdinand II. přikázal kardinálu Dietrichsteinovi, aby byla vratislavskému biskupovi vydána jedna třetina ražebného z moravských micnoven. Obdobný příkaz obdržel i mincmistr Matthias Fellner ohledně mincovny vídeňské a bratislavské. Dohoda několik měsíců poté pozbyla platnosti v souvislosti s náhlým úmrtím biskupa Karla v Madridu.

24 krejcar 1622 z niské mincovny ražený před uzavřením nájemní smlouvy s de Witteho konsorciem. Rubu vévodí tlapatý kříž s liliemi, symbol velmistra Řádu německých rytířů.

 

Činnost niské mincovny tedy máme v písemných pramenech od září 1621 do září 1622 velmi dobře zmapovanou. V průběhu jednoho roku byly raženy měděné 3 feniky (grešle) a 4 feniky (krejcary), bilonové 3 krejcary, 12ti krejcary a 24 krejcary. Z "hrubých" mincí byl roku 1622 ražen 1/2 tolar, tolar (ve formě klip) a dvoudukát. Především nehodnotné 3 krejcary byly raženy v obrovském množství a zaplavily Moravu natolik, že je obyvatelstvo nechtělo přijímat v jejich nominální hodnotě, ale jen po dvou krejcarech.

Kiprový 3 krejcar z roku 1622

 

Po převzetí mincovny de Witteho konsorciem nemůže být o ražbách s portrétem biskupa ani řeči, neboť pachtýři měli přikázáno razit mince pouze s titulem a vyobrazením panovníka. Přesto známe dvě biskupovy mince, které byly raženy po převzetí mincovny císařem. První z nich je dukát ročníku 1623, druhou je pětidukát bez letopočtu. Na reversu této mince však nalézáme iniciály B-Z patřící Baltazaru Zwirnerovi, od léta 1623 nájemci moravských a slezských mincoven. Obě mince tedy musely být raženy po 1. červenci toho roku. Kromě Nisy mincoval Karel Habsburský v říšské mincovně v Norimberku. Tolary i drobné mince zde ražené však nesou pouze titul rakouského arcivévody a velmistra Řádu německých rytířů.

Pětidukát se značkou Baltazara Zwirnera

___________________________________________________________________________________________________________________________________


Mince:

3 fenik 1622
4 fenik b.l. 1622
3 krejcar (poprsí/tři erby) 1614 - 1622
3 krejcar (poprsí/ rakouský erb) 1622
3 krejcar (poprsí/orlice) 1622
3 krejcar (rakouský erb/ orlice) 1622
12 krejcar 1622
24 krejcar (poprsí/ orlice ) 1621, 1622
24 krejcar (poprsí/ vícepolý erb překrytý erbem velmistra) 1621, 1622
24 krejcar (poprsí/ erb velmistra) b.l.
1/2 tolar 1616, 1618
1/2 tolar (klipa) 1622
Tolar 1614, 1615, 1618
Tolar (klipa) 1622
2 tolar 1614, 1618
3 tolar 1614
4 tolar 1614
1/2 dukát 1618
Dukát b.l., 1611, 1614, 1618, 1623
2 dukát b.l. 1611, 1622
3 dukát 1614, 1618
4 dukát 1618
5 dukát b.l., 1616, 1618
6 dukát 1614
7 dukát 1618
10 dukát 1615, 1618

 

Mincovní značky:

Valentin Janus Mincmistr 1614 - 1617 Zkřížené háky na cány, mezi nimi tečky
- Mincmistr 1618 - 1621 Šesticípá hvězda
Georg Hübner Vardajn 1621 - 1622 Dvě spojené kotvice (zjednodušená lilie ?)
Hans Rieger Rytec 1614 - 1622 Ležaté písmeno &
 
Baltazar Zwirner Mincmistr 1623 - 1624 Písmena B-Z


__________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Karel Ferdinand Vasa (1625 - 1655)

Od září 1619 pobýval vratislavský biskup Karel Habsburský v polské emigraci na dvoře Zikmunda III. Vasy. Jedním z důsledků jednání, které s polským králem vedl, bylo jmenování mladičkého prince Karla Ferdinanda koadjuktorem. Jednalo se jakousi formu odměny Habsburků polskému králi za účinnou pomoc Vídni obležené stavovským vojskem a spojeneckým vojskem sedmihradského knížete Gabriela Bethlena. Ač polský král formálně zachovával neutralitu, dal soukromě zverbovat oddíly lehké jízdy, tzv. lisovčíky a vyslal je na nájezd na Sedmihradsko. To donutilo Bethlena přerušit obležení a věnovat se obraně vlastní země. Po smrti Karla Habsburského se Karel Ferdinand skutečně stal vratislavským biskupem, ale pro nízký věk skutečnou vládu nad knížectvím převzal výpomocný biskup Johann Balthasar Liesch von Hornau. Ani v dospělosti se Karel Ferdinand o církevní záležitosti příliš nezajímal a pobýval na královském dvoře. Vládě biskupského území se věnoval na dálku. Nebyla to šťastná doba. Ve víru Třicetileté války bylo knížectví několikrát vypleněno armádami (1627, 1632, 1633, 1642). Zejména po nájezdu švédských vojsk pod vedením Jana Liliehöcka roku 1642 vyhořela samotná Nisa téměř do základů. Po uzavření Vestfálského míru vypukly ve zbídačené zemi smutně proslulé čarodějnické procesy. Jen v roce 1651 bylo v knížectví upáleno pro čarodějnictví více než 200 osob. Po smrti svého bratra Vladislava IV. Vasy roku 1648 kandidoval Karel Ferdinand na polský trůn. Získal dvě třetiny hlasů, proti volbě horlivého katolíka však vystoupila litevská šlechta vedená rodem Radzwiłłů, která hrozila odtržením Litvy od Polska. Za stažení kandidatury pak obdržel od zvoleného Jana Kazimíra knížectví opolsko - ratibořské. Od roku 1640 byl také biskupem plockým. I v tomto případě přenechal církevní záležitosti svým sufragánům. Biskup Karel Ferdinand Vasa zemřel 9. května 1655 v mazovském Wyszkowie a je pohřben v jezuitském kostele Milosrdné Matky Boží ve Varšavě.


Karel Ferdinand Vasa na obraze polského malíře Daniela Schultze (1615 - 1683)

 

Mincovní činnost Karla Ferdinanda Vasy stála dlouho na okraji numismatického zájmu. Její obnovení souviselo s těžbou v okolí Cukmantlu. Doly Altenberg a Hackelsberg měl od roku 1606 propachtovány August, kníže z Anhalt - Zerbstu. Roku 1625 se dostal do sporu s biskupským administrátorem, který jej obvinil, že doly de facto vratislavské kapitule odcizil. Spor se táhl několik let, ale nakonec byl roku 1631 kníže přinucen doly opustit. Přibližně v téže době se město Cukmantl zavázalo obnovit dolování, nechtělo-li přijít o svobody horního města a nízké zdanění. Shánělo proto další zájemce o těžbu a tu se jim nabídl Jan Jakub Huser, bývalý mincmistr císařské mincovny v Nise. Rychle však rozpoznal úskalí nejistých výtěžků z těžby a po pouhých osmnácti týdnech se nevděčné úlohy těžaře vzdal. Do provozu však uvedl mincovnu, neboť z roku 1631 je známa 1 1/4 tolarová a dvoutolarová klipa nesoucí jeho značku. Nalezneme zde také značku CVB, iniciály neznámého rytce či vardajna. Z týchž razidel byl ražen 10ti a 15ti dukát.

Dvoutolar z roku 1631

 

Rok 1632 byl na mincovní produkci ještě bohatší. Na čtyřhranných, šestihranných nebo osmihranných střížcích byla ražena široká škála nominálů 1/4 tolarem počínaje a 15ti dukátem konče. Přes obecně přijímaný názor, že šlo pouze o reprezentativní ražby, nesou tolarové mince této emise velmi často výrazné stopy oběhu. Bohužel, tyto mince nenesou žádné značky.


1/2 tolar 1632 ražený na osmihranném střížku.

 

Další zprávy o mincování v Cukmantlu chybí. Teprve roku 1639 je uváděno, že nový nájemce dolů jménem Christoph Ziegenhorn si smluvně vymínil svolení razit dvoutolary a dvoudukáty. Nájemce dolů měl opravit mlýn na rudu a vodní čerpadlo. O provoz dolů se však staral jen málo, a proto byl zbaven práva do nich fárat. O tom, že ražba byla rozsáhlejší, než měl nájemce ve smlouvě uvedeno, svědčí dochovaný numismatický materiál. Zatímco z roku 1638 je znám pouze 10ti dukát ražený na oválném střížku (nevíme ani, zda tuto minci můžeme spojit s osobou Ch. Ziegenhorna), roku 1639 byly vyraženy tolar, dvoutolar a násobky dukátů na osmihranných střížích. Biskup je na nich vyobrazen zpříma s pootočením doprava, reversu vévodí erby polsko - švédské unie a vratislavského biskupství doplněné heslem rodu Vasů OMNIA POTESTAS A DEO EST (Všechna moc pochází od Boha). Příprava kolků je připisována Hansi Riegerovi.

Tolarová ražba z roku 1639

 

Po Ziegenhornově odchodu projevil zájem o těžbu nám již známý Jan Jakub Huser se společníkem Šimonem Babelem. Zpočátku měl větší podíl na vedení dolů Huser a odváděl z nich jeden zlatý uherský týdně. Ve zprávě z 22. března 1642 se přimlouvala městská rada u biskupa, aby byly doly přenechány Babelovi s podmínkou, že bude moci, jak tomu bylo dosud, razit s biskupovým obrazem z vytěženého zlata dvoudukáty a ze stříbra pamětní peníze (Silber Schaugroschen). Ani druhého ze společníků se však nepodařilo městu udržet a ještě téhož roku se Huser s Babelem dolování vzdali. Jak napovídá písemný pramen, v témže roce byly raženy zlaté i stříbrné mince, které máme opět doloženy hmotným materiálem. Ražby z roku 1642 nesou stejnou devizu jako předchozí emise, ale biskup je na nich vyobrazen z profilu. Jsou raženy na vysokých osmihranných nebo oválných střížcích.

Emise tolaru z roku 1642

 

Po skončení Třicetileté války konečně mohla proběhnout vizitace dolů. První, z roku 1650 byla pouze rámcová, druhá vedená roku 1653 trvala přes půl roku. Snad z této doby pochází náčrtek důlních zařízení nad Horním Údolím publikovaný v 60. letech 20. století Rudolfem Zuberem. Jedna z budov s menším přístavkem, patrně tavírnou, je na plánku označena jako Münzhaus, tedy mincovna. Je tak jedinečným dokladem existence mincovny v Cukmantlu v letech 1631 - 1642. Rozbíhající se obnovu dolů však překazila smrt Karla Ferdinanda Vasy v květnu 1655. Nebyla tak již naplněna nájemní smlouva z ledna téhož roku, jíž pronajal své mincovny Mikuláši Gillovi. Jeho nástupce Leopold Vilém Habsburský, biskup olomoucký (1656 - 1662), odmítl poskytnout těžařům podporu a mincovní vybavení nechal převézt do Nisy.

Plánek důlních zařízení nad Horním Údolím (kol r. 1650). Mincovna je označena červeným rámečkem.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Mincovna Cukmantl (Zlaté Hory)

1/4 tolar 1632
1/2 tolar 1632, 1642
Tolar 1632, 1639, 1642
1 1/4 tolar 1631
2 tolar 1631, 1639, 1642
2 1/2 tolar 1642
3 tolar 1639, 1642
4 tolar 1639
2 dukát 1632
3 dukát 1632
4 dukát 1632
5 dukát 1632, 1639
6 dukát 1632, 1639
10 dukát 1631, 1638, 1639, 1642
15 dukát 1631, 1632

 

Mincovní značky:

Jan Jakub Huser Mincmistr 1631 Písmeno H s širokým dříkem, přes něj písmeno I
- Rytec, vardajn (?) 1631 Písmena CVB

___________________________________________________________________________________________________________________________________
 

Šebastián z Rostocku (1664 - 1671)

Narodil se v rodině zámožného řemeslníka ve slezském Grotkově jako Mikuláš Bauckhe. Studoval na gymnáziu v Nise a poté v Olomouci. Po vysvěcení na kněze se stal v Nise kanovníkem. Během dobytí města Švédy byl roku 1642 zajat a odvlečen do Štětína. Po propuštění byl císařem povýšen do šlechtického stavu. Vysoké uznání si získal u císařského dvora po uzavření Vestfálského míru, neboť se zasloužil o dosazení nových kněží do kostelů odebraných protestantům. Tomuto úkolu zasvětil velkou část života i přes nepřítomnost tří biskupů, pod nimiž sloužil. Po smrti Karla Josefa jej kapitula zvolila biskupem a 12. dubna 1665 byl slavnostně vysvěcen. Pokračoval v úsilí o reorganizaci katolické církve a snažil se potlačovat protikatolické akce protestantských kazatelů. V roce 1671 podlehl záchvatu mrtvice. Jeho ostatky jsou uloženy v katedrále sv. Jana Křtitele ve Vratislavi.

Šebastián z Rostocku na dobové mědirytině uložené v bibliotéce knížete Augusta ve Wolfenbüttelu

 

Smrtí Karla Ferdinanda Vasy došlo k přerušení mincovnictví, neboť jeho nástupce Leopold Vilém z rodu Habsburků byl zároveň biskupem olomouckým a jako takový obnovil roku 1650 mincovnu olomouckých biskupů v Kroměříži, pro kterou měl její mincmistr (byl jím nám známý Jan Jakub Huser) oprávnění vykupovat pagament také ve Slezsku. Znovuotevření niské mincovny bylo biskupem považováno za nerentabilní. Tento stav pokračoval i po zvolení Karla Josefa, dalšího příslušníka rodu Habsburků, jenž zastával oba úřady. Teprve po zvolení Šebastiána z Rostocku došlo k znovuobnovení mincovní činnosti, byť měla pouze omezený charakter. V letech 1665, 1667 a 1670 probíhala ražba tolarových a dukátových nominálů ražených pro reprezentaci. V numismatické sbírce olomouckého arcibiskupství se nachází tolar 1662. Jde však o chybu, neboť tato mince nemohla být vyražena před konsekrací biskupa. Biskup se nechal po ikonografické stránce inspirovat dukáty s vyobrazením sv. Jana a opisem MVNVS CAESARIS MAXIMILIANI, které byly v Nise raženy naposledy před více než šedesáti lety. Všechny tyto ražby jsou velmi vzácné.

Raritní tolar s letopočtem 1665.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

1/2 tolar 1665
Tolar 1662, 1665, 1667
Dukát 1665, 1670
2 dukát 1665
9 dukát 1667
10 dukát 1667

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Fridrich z Hessen- Darmstadt (1671 - 1682)

Byl nejmladším synem Ludvíka V., lanckraběte Hessensko - Darmstadtského. Ve dvaceti letech konvertoval ke katolictví a vstoupil do maltézkého řádu. Jako voják sloužil v několika válečných konfliktech a u španělského loďstva dosáhl hodnosti admirála. Vyznamenal se ve středomoří v bojích proti Turkům. Postupně stoupal na žebříčku řádových hodností a roku 1647 se stal velkopřevorem řádu. Nakonec se usadil v Římě a vstoupil do služeb papeže Inocence X. Roku 1652 byl jmenován kardinálem, byť nedosáhl kněžského svěcení. Roku 1668 byl jmenován děkanem vratislavské katedrální kapituly, která jej 3. září 1671 zvolila biskupem. Teprve poté přijal kněžské svěcení. Podle zásad Tridentského koncilu se musel odebrat do své diecéze. Připadl mu úkol zavést protireformaci v dosud protestantském lehnicko - břežském knížectví, které roku 1675 připadlo po smrti posledního slezského Piastovce Jiřího Viléma Habsburkům.  Roku 1677 nařídil vizitaci celé diecéze. Zemřel 19. února 1682 ve Vratislavi a byl pohřben v  katedrále sv. Jana Křtitele v kapli sv. Alžběty, jíž nechal vybudovat.

Část bohatého barokního náhrobku Fridricha Hessensko - Darmstadstského v kapli sv. Alžběty v katedrále sv. Jana Křtitele ve Vratislavi.

 

Ražba mincí byla zpočátku velmi omezená. Byť je znám třídukát 1674 a dukát 1676 (včetně odražku ve stříbře), k vyhovujícímu zařízení mincovny došlo až v letech 1677 - 1678. Mincovní vybavení vyrobil zámečník Wilhelm Hellweg, inspekce byla provedena výběrčím daní Constantinem Bauckem z Rostocku. Vardajnem byl ustanoven Leonard Paul Haller. Řezačem želez byl Peter Fetzer, který je v biskupských účtech zmiňován i následujícího roku.

"Piękna studnia" v Nise z roku 1686. Je považována za jedno z vrcholných děl barokního kovářství ve Slezsku. Jak se můžeme dočíst, bohatě kovaná kopule je dílem Wilhelma Hellwega, který zhotovil mincovní vybavení též pro biskupskou mincovnu. V pozadí Vratislavská brána.

 

První vydanou mincí byl 1/2 krejcar a brzy následovaly další krejcarové nominály. Pravidelně byly raženy i zlaté mince. Za zmínku stojí především dvoudukát z roku 1680, na němž je biskup vyobrazen en face. Na krejcarech se na rubu nachází slezská orlice, od 3 krejcaru výše pak erb převýšený kardinálským kloboukem. Heslo, jež biskup na svých mincích použil, zní PRO DEO ET ECCLESIA (Pro Boha a církev). Jako značka mincovny byl použit patriarší kříž, pravidelně bývá užívána v kombinaci se značkou vardajna.

Krejcar z roku 1681.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Grešle 1682
1/2 krejcar 1678 - 1681
Krejcar 1680 - 1681
3 krejcar 1679 - 1680
6 krejcar 1679 - 1680
15 krejcar 1679 - 1680
Tolar 1679 - 1680
Dukát 1676, 1679 - 1682
2 dukát 1679 - 1682
2 dukát (poprsí zpříma) 1680
3 dukát 1674

 

Mincovní značky:

Značka mincovny - 1679 - 1680 Patriarší kříž
Leonard Paul Haller Vardajn 1678 - 1682 Písmena LPH

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

František Ludvík z Pfalz - Neuburgu (1683 - 1732)

Volba biskupa po úmrtí Fridricha Hessenského nebyla snadnou záležitostí. Kapitula přes odpor císaře zvolila vratislavským biskupem olomouckého biskupa Karla II. Liechtenstina. Biskup nepožádal papeže o potvrzení, neboť si uvědomil, že císařská strana je proti němu a v listopadu 1682 oznámil, že volbu nepřijímá. V květnu 1683 se kanovníci sešli k nové volbě a zvolili opět Liechtensteina. Protivníci podali protest a na úřad biskupa navrhli mladého vévodu neuburského, Františka Ludvíka, teprve devatenáctiletého. Po intrikách císařské strany mu papež 3. července udělil právo volitelnosti a 26. srpna jej potvrdil vratislavským biskupem. Mladý kníže tak stanul v čele prvního vysokého církevního úřadu, kterých později zastával celou řadu. Byl wormským biskupem, trevírským arcibiskupem (roku 1729 na tento úřad rezignoval), mohučským arcibiskupem, ellwagenským proboštem, velmistrem Řádu německých rytířů a kanovníkem celé řady dalších biskupství.  Byl také císařovým švagrem. Jeho starší sestra Eleonora Magdalena se roku 1676 provdala za císaře Leopolda I.

František Ludvík v pokročilém věku. Obraz ze sbírek Deutschordensmuseums v Bad Mergentheim.

 

Volba Františka Ludvíka vratislavským biskupem se ukázala šťastnou především pro sídelní město knížectví. Díky svým úřadům měl zajištěn dostatek financí a mohl tak provést velkolepou přestavbu Nisy ve "slezský Řím". Jeho dvůr čítal na 100 osob, včetně významných umělců té doby. Za všechny zmiňme alespoň architekta Michala Kleina a malíře Karla Dankwarta či bratry Schefflerovy. Hospodářskému rozvoji knížectví již tolik pozornosti nevěnoval, přikázal však zcela zastavit čarodějnické procesy. Zemřel ve Vratislavi a je pohřben v katedrále sv. Jana Křtitele.

Fresky v kostele svatých apoštolů Petra a Pavla v Nise. Mistrovské dílo bratří Schefflerů.

 

Mincovní činnost Františka Ludvíka začala roku 1686. Z toho roku je známa 1/6 dukátu (existuje též typ bez letopočtu ražený pravděpodobně v témže roce) a dukát. Bohatá mincovní činnost byla zahájena až s provedením tzv. malé kalády v první polovině roku 1693, kdy došlo ke snížení ryzosti drobných mincí a tím pádem ke zvýšení hodnoty šesti a patnáctikrejcarů. Biskup vycítil možnost vysokého zisku a nechal razit obrovské množství patnáctikrejcarů, odvolávaje se přitom na stará mincovní práva. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat a v roce 1694 zakázal císař Leopold I. ražbu šesti a patnáctikrejcarů všem vládním i soukromým mincovnám. Biskup se musel podřídit.

Patnáctikrejcar Františka Ludvíka z roku 1694.

 

Po několikaleté přestávce byla ražba obnovena roku 1699 a vyvolala ostré protesty císařské komory, neboť biskup nechal razit nehodnotné krejcary, které zaplavily trh nejen ve Slezsku, ale také v dalších zemích. Třebaže není znám přímý zákaz, který by biskupovi komora udělila, dá se předpokládat, že tomu tak bylo. Ostatně roku 1695 vydal císař příkaz ukončit ražbu drobných mincí ve všech nevládních mincovnách v císařství a zároveň zakázal prodej mincovního pagamentu jiným, než vládním mincovnám. Poslední drobné ražby Františka Ludvíka tak nesou letopočet 1701 spolu se značkou nového vardajna Zikmunda Strassera.

Krejcar Františka Ludvíka z roku 1700.

 

Zákaz ražby drobné mince neznamenal zánik mincovny. Biskup i nadále nechal razit příležitostně tolarové a dukátové ražby, ale pouze pro reprezentační účely. Pouze medailová ražba k narození arcivévody Leopolda vydaná roku 1716 patří k těm, s nimiž se na numismatickém trhu můžeme vzácně setkat. Zbylé ražby jsou raritní a není vyloučeno, že některé z nich mohly vzniknout mimo Nisu, neboť poslední zpráva o mincování v Nise za biskupa Františka Ludvíka pochází z 21. prosince 1721. Úmrtní žetony z roku 1732 o váze 3 krejcaru a 1/4 tolaru byly raženy v Norimberku.

Úmrtní žeton o váze 3 krejcaru vyražený roku 1732 v Norimberku

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Grešle 1693, 1699, 1700
1/2 krejcar 1693, 1701
Krejcar 1700 - 1701
3 krejcar 1693
6 krejcar 1693
15 krejcar 1693 - 1694
1/2 tolar 1722, 1732
Tolar 1694, 1714, 1722
1/6 dukát b.l., 1686
Dukát 1686, 1693, 1699, 1701, 1720, 1721, 1730 - 1732
2 dukát 1693
6 dukát 1693
10 dukát 1701

* mince ražené po roce 1714/1721 mohly vzniknout i mimo Nisu

 

Mincovní značky:

Značka mincovny - 1693 - 1694 Patriarší kříž
Leonard Paul Haller Vardajn 1686 - 1701 Písmena LPH
Zikmund Strasser Vardajn 1701 - 1714 Písmena SS

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Filip Ludvík Sinzendorf (1732 - 1747)

Pocházel ze známého rodu. Byl synem císařova kancléře Filipa Ludvíka Václava Sinzendorfa a díky vlivu a bohatství otce dosáhl v mladém věku vysokých církevních hodností. Studoval v Římě, kde získal doktorát z teologie a obojího práva. Roku 1722 přijal kněžské svěcení, v letech 1725 - 1732 byl biskupem v uherském Rábu (Györ), roku 1727 byl jmenován kardinálem. Roku 1732 byl zvolen vratislavským biskupem, ale nebyl příliš oblíbeným zeměpánem. Snad na tom měl podíl špatný biskupův zdravotní stav, často trpěl záchvaty pakostnice a správu knížectví přenechával svým úředníkům. Když v prosinci roku 1740 vypukly války o Slezsko, pobýval biskup zrovna na frývaldovském zámku, který byl v březnu 1741 Prusy nečekaně přepaden. Ti nemocného biskupa zajali a odvezli do Otmuchova. Setkání s pruským králem Fridrichem II. rozhodně nelze považovat za světlou chvilku kardinálova života. Pruský král, který si nikdy nepotrpěl na tituly, jej údajně hluboce urazil prostým pozdravem "Willkommen, Sinzendorf". Biskupovi však nezbylo nic jiného, než se podřídit. Po dobytí Nisy poblahopřál králi k vítězství a prohlásil se jeho poddaným. Roku 1744 byl nucen jmenovat koadjuktorem Filipa Gottharda, knížete Schaffgotsche. Zemřel 28. září 1747 ve věku 48 let a jeho ostatky byly uloženy v katedrále sv. Jana Křtitele.

Zámek v Jeseníku (Frývaldově). Místo zajetí kardinála Sinzendorfa.

 

Mincovní činnost Filipa Ludvíka Sinzendorfa nebyla příliš rozsáhlá. Na numismatickém trhu se vzácně mohou objevit 1/2 tolary 1733, které byly raženy ve větším množství. Kolky pro jejich ražbu zhotovil vídeňský rytec Philipp Christoph von Becker, který dodával v letech 1723 - 1740 kolky rovněž císařské mincovně ve Vratislavi. Kolky pro patnáctikrejcar a dukát zhotovil jiný vídeňský rytec italského původu, Antonio Maria di Gennaro. Po obsazení větší části Slezska pruským králem Fridrichem II. již v Nise nebylo mincováno.

1/2 tolar 1733 Filipa Ludvíka, kardinála Sinzendorfa

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

15 krejcar 1735
1/2 tolar 1733
Tolar 1733
Dukát 1738
8 dukát 1733

 

Mincovní značky:

Philipp Christoph von Becker Rytec 1733 Písmeno B
Antonio Maria di Gennaro Rytec 1735, 1738 Písmena DG

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Filip Gotthard Schaffgotsch (1748 - 1795)

Filip Gotthard Schaffgotsch se narodil roku 1716 jako šestý syn hraběte Jana Adama Schaffgotsche, svobodného pána z Trachenbergu. Studoval v Římě, na kněze byl vysvěcen roku 1738 ve Vídni. Schaffgotsch zastával osvícenské názory, což po obsazení větší části Slezska upoutalo pozornost krále Fridricha II. Oba muži se rychle spřátelili. Roku 1742 se stal z pověření krále kanovníkem v Halberstadtu, o rok později byl jmenován opatem kláštera augustiniánů na Písku ve Vratislavi.  Král se pokusil svého oblíbence roku 1743 nechat zvolit vratislavskou kapitulou za koadjuktora Filipa Ludvíka Sinzendorfa, ale protože Schaffgotsch neměl ještě 30 let a nevedl příkladný církevní život, byl pro kapitulu nepřijatelný. Dne 4. března 1744  proto král ustanovil Schaffgotsche, povýšeného krátce před tím do knížecího stavu, za koadjuktora z moci královské. Papež Benedikt XIV. však nedal ke jmenování svolení a zakázal Sinzendorfovi Schaffgotsche vysvětit. Krátce na to Sinzendorf zemřel. Kuriózní situaci Fridrich II. vyřešil po svém. Slezský ministr von Münchow poslal do Říma kanovníkovi Bastianovi 15 - 20 tisíc říšských tolarů. Papež poté přislíbil provést kontrolu Schaffgotschova života, s čímž Fridrich II. souhlasil. Na základě kladné zprávy a přímluv polského nuncia byl mladý kníže bez dalších průtahů jmenován 5. března 1748 vratislavským biskupem.

Filip Gotthard Schaffgotsch. Vyobrazení z monografie Karla Kastnera, Breslauer Bischöfe vydané roku 1929 ve Vratislavi.

 

Později se cesty obou mužů rozešly. Když po vypuknutí Sedmileté války rakouská vojska dobyla Vratislav, nechal Schaffgotsch sloužit slavné Te Deum za vítězství císařských. Pruský král biskupovi zradu nikdy neodpustil. Když se Schaffgotsch roku 1763 neprozřetelně vrátil do pruské části Slezska, byl zatčen a internován v klášteře v Opolí, odkud se mu v dubnu 1766 podařilo uprchnout. Za své sídlo si pak biskup zvolil zámek Jánský Vrch v Javorníku, který nechal přestavět a učinil jej významným kulturním centrem. V letech 1769 - 1794 v biskupových službách působil skladatel Karl Ditters, autor opery Lékař a lékarník. Biskupův životní styl stál nemalou částku peněz, jen vydržování kapely a divadla stálo ročně 10 tisíc zlatých, tedy celou třetinu biskupských příjmů z rakouské části Slezska. Nezbylo tak na vyplácení platů úředníkům, kteří si u císaře Josefa II. stěžovali, že jim biskup dluží na 40 tisíc zlatých a do vysokých úřadů dosazuje své oblíbence podle uměleckých kvalit a ne podle jejich schopností. Roku 1785 byla proto na biskupské statky uvalena státní správa a biskupovi byla přiznána apanáž ve výši 4000 zlatých ročně. Císařský dozor trval pět let. Po smrti Josefa II. jeho nástupce Leopold II. státní správu odvolal. Biskup Filip Gotthard, kníže Schaffgotsch zemřel na Jánském Vrchu 5. ledna 1795 a je pohřben v rodinné hrobce Schaffgotschů v rodných Slezských Teplicích.

Zámek Jánský vrch v Javorníku.


Stejně jako jeho předchůdci usiloval Schaffgotsch o ražbu vlastních mincí. V dopise odeslaném 15. dubna 1748 z Otmuchova biskup žádá, aby bylo vyraženo z již dříve zaslaných dukátových razidel 100 kusů a ze zlatníkových 400 kusů mincí, neboť je chce použít při své konsekraci. O místě ražby v dopise není ani zmínka, a přestože víme, že mincovní vybavení niské mincovny bylo umístěno v několika místnostech biskupského paláce, nemůže být po rezoluci pruského krále Fridricha II. z 8. ledna 1744, jíž výrazně omezil výsostná práva slezských knížat, o ražbě mincí v Nise ani řeči. Díky další korespondenci odeslané komorním administrátorem Adamem Václavem Kellerem víme, že mincovna měla být zřízena v Cukmantlu. Zřízením mincovny byl pověřen komorní rada F. Pretzner, který se již v den odeslání dopisu dohodl se zlatníky bratry Hartmannovými, že mincovnu zřídí ve sklepení domu horního hetjmana, neboť se do něj dá dobře umístit ohniště i měch. Záhy se však ukázalo, jak Keller ve svém dopise z 19. dubna uvádí, že bez vodního kola nelze získat dostatečnou sílu k ražbě mincí. Zároveň zdůraznil potřebu vyučeného a pod přísahou vzatého vardajna, aby legování fejnu nebylo ke škodě biskupa. Navrhoval proto pověřit do této pozice jednoho z bratrů Hartmannů. Další události měli rychlý spád. Již následujícího dne biskup potvrdil ražbu 200 kusů dukátů a 400 kusů zlatníků, chybějící vodní kolo doporučil nahradit při ražbě střídajícími se osobami. Dne 21. dubna však krátce sdělil, že ražbu pro uvedené potíže odvolává a přeje si vyrazit jen 20 kusů pětidukátů, k nimž je k dispozici razidlo. Pokud by přes všechny snahy nemohly být mince do 1. května zhotoveny, žádá si jejich dodání k 20. květnu, kdy přijme hold svých vazalů.

Cukmantl na rytině Friedricha Bernharda Wernera (1690 - 1776) kolem roku 1730

 

Kolik mincí bylo skutečně vyraženo, nevíme. V muzejních sbírkách se nacházejí dva kusy pětidukátů (Vídeň, Kroměříž), jeden kus čtyřdukátu (Londýn) a dva kusy dukátů (Vídeň, Berlín). Ražbu mincí v Cukmantlu potvrzuje zpráva E. Mükusche ze dne 21. listopadu 1751, ve které uvádí "že pro ražbu dukátů provedenou podvakráte v Cukmantlu vládnoucím biskupem byly směněny a spotřebovány holandské dukáty." V tom čase se již mincovní vybavení provizorní mincovny nacházelo ve Vídni. 11. ledna 1751 byl vydán příkaz k zabavení mincovny, k němuž 26. dubna bez předchozího upozornění skutečně došlo. Rozhořčený Schaffgotsch žádal o vrácení mincovních instrument, ale v odpovědi z Vídně mu bylo sděleno, že císařovna mu sice nechce brát právo mincování, má však být natolik omezeno, že stejně jako biskup olomoucký má si dát razit mince v císařských mincovnách v Praze a ve Vídni, a to pouze dukáty nebo tolary.

Pětidukát 1748 ražený v provizorních podmínkách v Cukmantlu. Jednalo se o poslední soukromou mincovnu ve Slezsku.

 

Následujícího roku byl Cukmantlu císařovnou odebrán statut horního města a zároveň přikázala, aby výtěžek zlata nebyl odevzdáván biskupovi, jemuž od 1. listopadu 1752 náležela jen 1/40 vytěženého zlata. Z dochovaných výkazů, víme, že vytěžené zlato bylo dodáváno v letech 1752 - 1770 do mincovny ve Vídni a od roku 1771 do roku 1784 do Prahy. Mincovní regál byl biskupovi uznán. V letech 1752 - 1754, 1770 jej využil pro ražbu mincí ve Vídni a v letech 1773, 1774 a 1777 v Praze. Produkce 1/2 tolarů z roku 1754 musela být poměrně rozsáhlá, neboť tyto ražby se, stejně jako Sinzendorfovy, vzácně na numismatickém trhu objevují. O posledních ražbách provedených v pražské mincovně roku 1777 se dochovaly dva doklady. V dopise z 26. července 1776 odeslaného z Cukmantlu na Jánský vrch psal Jan Wenzel Fickl biskupovi, že mu ohledně ražby mincí přišla odpověď od c.k. mincovního úřadu v Praze, a současně dotaz, zda kníže má v úmyslu razit tři žádané druhy mincí ze starých kolků z roku 1770 uložených v Praze, nebo z nových. V prvním případě by byla razidla jen polírována bez jakýchkoliv výloh, v druhém by bylo potřeba nechat zhotovit tři reversní kolky v ceně 50 zlatých. Biskup rozhodl, aby bylo použito razidel s novým letopočtem. Jejich zhotovení si však mincovní úřad podmínil předložením povolení k ražbě mincí, kterým se biskup nemohl prokázat. Obrátil se tedy dopisem z 25. listopadu na císařovnu Marii Terezii, v němž si stěžoval, že je všeobecně známo, že žije vzdálen od svého řádného sídla a nemá přístup ke starým spisům, potvrzujícím jeho práva. Císařovna jeho prosbě vyhověla a povolila mu vyrazit v pražské mincovně po 100 kusech dukátů, 1/2 tolarů a tolarů. Byly to poslední mince biskupa Schaffgotsche.  

1/2 tolar 1754 biskupa Schaffgotsche ražený ve Vídni.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Mincovna Cukmantl (Zlaté Hory)

Dukát 1748
4 dukát 1748
5 dukát 1748

* ražba 4 dukátu byla provedena patrně pro nedostatek zlata

 

Mincovna Vídeň

1/2 tolar 1754, 1770
Tolar 1753, 1770
Dukát 1752, 1770

* dukát 1770 uvádí Friedensburg. V originále tato mince není známa

 

Mincovna Praha

1/2 tolar 1774, 1777
Tolar 1773, 1777
Dukát 1777

 

Mincovní značky:

Matthäus Donner Rytec 1752 - 1754 Písmeno D

* Donnerova lícní razidla byla použita ještě v letech 1773 a 1774

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Josef Kristián Hohenlohe - Bartenstein (1795 - 1817)

Pocházel z významného rodu, již ve věku osmi let přijal nižší kněžské svěcení a brzy získal několik kanovnických hodností. Roku 1776 vstoupil v Bonnu do zednářské lóže. Roku 1781 se stal kanovníkem ve Vratislavi a po nátlaku pruského krále jej kapitula vybrala 3. srpna 1787 bez vědomí stávajícího biskupa Schaffgotsche za koadjuktora a 27. září byl vysvěcen biskupem. Skutečnou vládu však mohl převzít až po Schaffgotschově smrti v lednu 1795. K věcem církevní správy zachovával vlažný přístup, kladl důraz zejména na organizační a hospodářskou obnovu diecéze. Stejně jako jeho předchůdce si oblíbil zámek Jánský Vrch a často zde pobýval. Když byl roku 1810 z důvodu finanční krize státu sekularizován církevní majetek v pruské části Slezska, biskup se s tímto rozhodnutím nikdy nesmířil a na důkaz protestu trvale přesídlil do rakouské části Slezska. Zemřel 21. ledna 1817 na zámku Jánský Vrch v Javorníku ve věku 76 let a podle své poslední vůle zde byl také pohřben. Jeho náhrobek se nachází u kostela sv. Kříže.

Místo posledního odpočinku u kostela sv. Kříže v Javorníku.

 

Byl posledním vratislavským biskupem, který razil vlastní mince. V dopise z 20. dubna 1796 zažádal prvního pruského ministra von Heynitze o ražbu vlastních mincí. V dopise dále připomínal, že všechna knížata niská toto právo přeci měla. Odpovědí z 23. dubna však bylo biskupovi sděleno, že si může nechat vyrazit ze stříbra pouze určitý počet medailí. Biskup se ani po této odpovědi nehodlal vzdát ražby mincí, a proto kontaktoval patrně přímo vratislavskou mincovnu. Generální ředitelství mincoven v Berlíně 30. června tlumočilo biskupovu žádost ministrovi. Dne 4. července bylo rozhodnuto, že si pan biskup může nechat zmincovat zlato a stříbro ovšem pouze jednorázově a bez dalšího pokračování. Kolky měl zhotovit rytec vratislavské mincovny Anton Friedrich König. Byly vyraženy 1/2 tolary (též jako klipy na čtyřhranných a osmihranných střížcích) a malé množství dukátů. Jedná se o poslední mince vratislavských biskupů a zároveň o poslední mince slezských knížat.

1/2 tolar 1796 Josefa Kristiána Hohenlohe - Bartenstein. Poslední ražba vratislavských biskupů.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Mincovna Vratislav

1/2 tolar 1796
Dukát 1796

* 1/2 tolar ražen též v podobě klipy na čtyřhranném a osmihranném střížku

 

Mincovní značky:

Anton Friedrich König Rytec 1796 Písmeno K

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Použitá literatura:

DUTKOWSKI, Jarosław: Złoto czasów dynastii Jagiellonów, Gdańsk 2010

FRIEDENSBURG. Ferdinand - SEGER, Hans: Schlesiens Münzen und Medaillen der neueren Zeit, Breslau 1901

GROWKA, Květoslav:  Unikátní guldiner vratislavského biskupa Jana V. Thurzo. Slezský numismatik 17, 2014, s. 6-9

HAIMANN, Petr: Slovník autorů a zhotovitelů mincí, medailí, plaket, vyznamenání a odznaků se vztahem k Čechám, Moravě, Slezsku a Slovensku (1505 - 2005), Praha 2006.

INDRA, Jaromír: Mincování niského knížete a vratislavského biskupa Filipa Gottharda Schaffgotsche v letech 1748-1777 v Cukmantlu, Vídní a Praze. Numismatické listy 58, 2003, s.37-54

KOPICKI, Edmund: Mennictwo biskupów wrocławskich i księstwa nyskiego biskupów wrocławskich. Biuletyn numizmatyczny 308, 1997, s. 3-11

MANDZIUK, Józef: Historia Kościoła katolickiego na Śląsku, Warszawa 1995

RUMPL, Antonín. Moravské vládní mince za Třicetileté války. In: Numismatický sborník VI. Praha: Československá akademie věd, 1960, s. 207- 299.

SAURMA - JELTSCH, Hugo von: Schlesische münzen und medaillen, Breslau 1883

SKŘIVÁNEK, František - TOVAČOVSKÝ, Jaroslav: Vratislavští biskupové v dějinách Slezska se zvláštním zřetelem na jejich životopisy a heraldiku, Praha 2004

SUCHOMEL, Dan: - VIDEMAN, Jan: Mincovnictví olomouckých biskupů a arcibiskupů (1608 - 1820), Kroměříž 1997

VEČEŘOVI, Josef a Viera: Historie zlatohorských dolů, Jeseník 2010

VOJKOVSKÝ, Rostislav: Zámek Jánský Vrch. 7 svazek vlastivědných průvodců "Putujeme po hradech a zámcích." Dobrá 2001

ZUBER, Rudolf:  Jesenicko v období feudalismu do roku 1848, Ostrava 1966

ZUBER, Rudolf: Slezský a kroměřížský mincmistr Jan Jakub Husser. Slezský numismatik 8, 2005, s.3-8

ŽÁČEK, Rudolf: Dějiny Slezska v datech, Praha 2006