Těšínsko

Mincovnictví ve středověkém Těšíně

Základ pro vznik těšínského knížectví byl položen rozdělením opolského knížectví mezi čtyři syny Vladislava I. Opolského po jeho smrti v roce 1281. Boleslav obdržel Opolsko, Kazimír Bytomsko, Měšek s Přemkem se stali pány Těšínska a Ratibořska. Samotné těšínské knížectví pak vzniklo roku 1289/1290 oddělením Ratibořska. Těšínsko mělo pro českého krále Václava II. strategický význam, neboť přes jeho území vedla cesta ke Krakovu. Již roku 1291 uzavřel s těšínským knížetem Měškem I. dohodu, jež se svou povahou blížila lenímu svazku. O důležitosti jakou Těšínsko hrálo v plánech posledních Přemyslovců svědčí i skutečnost, že se Václav III. oženil právě s dcerou Měška I., Violou. Jak známo, Měšek převzal všechna oprávnění svého otce, mezi nimi rovněž ta vyplývající z mincovního práva. Již roku 1290 je zmiňován jistý Fritto "monetarium noster Tessinensis". Pokud byla mincovna skutečně uvedena do provozu, mohly z ní vycházet blíže neznámé či neurčené brakteáty. Za nejstarší těšínskou minci je proto považován haléř knížete Přemyslava I. Nošáka (1358 - 1410), diplomata evropského významu a významného spojence českého krále Václava IV. Tato drobná ražba byla indentifikována jako součást nálezu pražských grošů a denárů Kazimíra Velikého z obce Nowy Kamien u Sandomierze. Malý haléř o průměru 12mm a váze 0,269 gramu je znám zatím v jediném exempláři. Další rozeznatelnou těšínskou mincí je haléř Přemyslova syna a nástupce, knížete Boleslava I. (1410 - 1431), dříve připisovaný do Bytomi.

Těšínské knížecí haléře s iniciálami vydavatelů Přemyslava I. a Boleslava I., tedy písmeny P a B.

 

Tyto ražby jsou také na dlouhou dobu posledními knížecími ražbami, neboť kněžna Eufemie prodala micnovní právo roku 1438 městu Těšínu. Za právo ražby vlastní mince město zaplatilo 750 hřiven pražských grošů. Známe celkem šest typů městských haléřů, z nichž s výjimkou prvního typu raženého záhy po získání mincovního práva, všechny nesou unciální písmeno T v různé podobě a na reversu hornoslezskou orlici. Poslední městské ražby byly raženy na přelomu 15. a 16. století.

První a poslední typ těšínského městského haléře

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Václav III. Adam (1528 - 1579)

Václav III. Adam patří zcela jistě mezi nejvýznamnější slezské Piastovce své doby. V raném dětství jej vychovával dědeček, kníže Kazimír, neboť jeho otec Václav II. zemřel krátce před jeho narozením. Po Kazimírově smrti převzal poručnictví český magnát Jan z Pernštejna. Jeho dcera Marie se stala 10. února 1540 Václavovou manželkou. Manželům se narodil syn Fridrich (Bedřich) a dcery Anna a Žofie. Roku 1545 převzal kníže, tehdy devatenáctiletý, vládu v těšínském knížectví do svých rukou a záhy zde provedl sekularizaci církevního majetku. Ve skutečnosti však Václav nebyl tak horlivým protektorem protestantismu jak se často uvádí. V letech stavovského odboje v letech 1546 - 1547 stál na straně Ferdinanda I., v jehož blízkosti často pobýval. Roku 1547 byl vybrán za kmotra Johanně, posledního dítěte Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Kmotrovství bylo prestižní záležitostí a král dal tímto jasně najevo své sympatie. V červenci téhož roku zasedal společně s dalšími pány po panovníkově boku během soudu s českými stavy v Praze. Pokud by byl kníže tak horlivým luteránem jak se tvrdí, patrně by nezůstal loajální českému panovníkovi. Majetky všech tří mužských řádů na Těšínsku (františkánů, dominikánů a benediktinů) sekularizoval čistě z finančních potřeb ještě dlouho před svou konverzí k luterství. Skutečným podnětem ke změně konfese se tak mohl stát až Václavův druhý sňatek. Po Mariině smrti se těšínský kníže v listopadu 1567 znovu oženil, tentokrát s kněžnou Kateřinou Sidonií, dcerou saského knížete Františka I. vychovanou v ortodoxním protestantském prostředí. Měli spolu šest dětí, z nichž pouze tři se dožili dospělosti, mezi nimi také Adam Václav, budoucí těšínský kníže. Ještě před jeho narozením sepsal kníže poslední vůli, (stalo se tak v roce 1571 po úmrtí syna Fridricha) jíž odkázal vládu v Těšínském knížectví své manželce Kateřině Sidonii. Roku 1573 pak vydal pro Těšínsko první zemské zřízení, jež bylo kodifikací místního zvykového práva doplněného o tehdejší právní normy moravské. Kníže Václav III. Adam zemřel po krátké nemoci v listopadu 1579 a byl podle svého přání pohřben vedle svých předků v dominikánském klášteře v Těšíně.

Václav III. Adam. Výřez z obrazu Jakoba Seiseneggera (1505 - 1567). Obraz byl namalován roku 1550 a dnes se nachází v Lobkowiczkých sbírkách. 

 

Mincovna v Těšíně byla zřízena roku 1559. V souladu s tehdejší praxí byla mincovní práva pronajata za určitou částku na stanovenou dobu mincíři Hansi Endersovi (nebo též Endresovi). Během prvních dvou let činnosti mincovny se Enders potýkal s problémy ze strany městských úřadů. Víme o tom, z dopisu knížete těšínskému magistrátu z roku 1560, ze kterého vyplývá, že Enders měl přivézt do Těšína 400 hřiven stříbra, aby z nich mohl razit mince. Městská rada s tím však nechtěla souhlasit, dokud mincíř nepodepíše záruku za škody způsobené požárem. Poněvadž mincmistr splnil všechny bezpečnostní požadavky, dal kníže příkaz, aby nebylo mincíři a jeho pomocníkům v práci překáženo.  V letech 1559 - 1562 vyšly z těšínské mincovny trojníky, groše a třígroše. Všechny mince byly raženy podle polské nominálové škály. Na třígroších z roku 1559 je umístěna podobizna knížete s vousy a moderním zdviženým lícem. Na reversu pak byla umístěna deviza BENEDICTIO DOMINI DIVITES FACIT (Blahoslavení páně obohacuje). Pod ní se nachází v malém štítu hornoslezská orlice, po bocích letopočet a značka mincmistra, srdce probodené hákem na cány.  Kromě těchto ražeb je znám i velmi vzácný portrétní groš.

Portrétní groš a třígroš z roku 1559.

 

Na groše ražené v letech 1559 - 1561 nechal kníže umístit postavu sv. Mikuláše, patrona hradní kaple. Tyto groše musely být raženy ve velkém množství, neboť existuje řada odměn. Kromě již zmíněné devizy se na několika exemplářích dochoval opis S. NICOLAV. EPISCOPVS. Vyobrazení světce na minci mělo i účel čistě praktický. Šlo o to, aby se mince podobala starším a kvalitnějším batzenům raženým v německých zemích, na kterých byly postavy biskupů velmi populární, např. na církevních ražbách Salzburgu či Würzburgu.

Těšínský groš z roku 1560 s vyobrazením sv. Mikuáše, biskupa Bari. V levé ruce drží pektorál, v pravé na podušce tři hrudky zlata, které podle legendy podstrčil svému sousedovi, čímž umožnil šťastné provdání jeho tří dcer.

 

Po roce 1562 nastala ve výrobě těšínských mincí krátká přestávka způsobená snad zavedením tzv. zlatníkového systému císařem Ferdinandem I. a znovutevřením císařské mincovny ve Vratislavi. Kníže Václav obnovil mincovní činnost v roce 1568, tentokrát však neznáme jméno mincmistra. Kromě mincovny v Těšíně byla zprovozněna mincovna v nedalekém Skočově, která razila pouze haléře. V Těšíně bylo raženo podstatně více nominálů. Podle polských vzorů zde byly raženy haléře, trojníky, půlgroše a čtyřgroše, podle habsburských vzorů krejcary. Za nejokázalejší minci Václava III. Adama můžeme jistě považovat tolar  známý ze dvou razidel, na němž je kníže vyobrazen v honosné renesanční zbroji.

Kopie tolaru knížete Adama III. Václava s opisem: WENCESLAVS DEI GRATIA DVX TESSINENSIS ET MAIORES GLOGOVIAE na aversu. Ačkoliv o Hlohovsko přišli Těšínští Piastovci již roku 1480, titulaturu "pánů Hlohova" užívali až do vymření rodu. Na reversu můžeme vidět honosně ztvárněnou hornoslezskou orlici a oblíbenou devizu.

 

Kopírování polských mincí se pochopitelně nelíbilo ani Polákům ani císařské komoře ve Vratislavi, která požadovala, aby kníže přestal kopírovat cizí vzory a aby razil mince podle místních předpisů. Sám císař Ferdinand I. zaslal roku 1560 knížeti dopis, kde mu vytýkal ražbu mincí v rozporu s právy a císařskými nařízeními, a pohrozil mu tvrdými sankcemi. Bezvýsledně. Těšínský kníže nacházel různá vysvětlení, mimo jiné zcela otevřeně napsal, že mince jsou určeny na export do Polska. Císař Maxmilián II. roku 1574 knížete znovu upozornil na škody, jaké jeho mincovní činnost působí v Polsku, a na skutečnost, že nemůže razit mince podle jiných nařízení, než platí v českém království, k němuž přece těšínské knížectví patří. Těšínský kníže, patrně z obavy o zachování mincovního práva, nechal mincovnu ještě téhož roku uzavřít.

Hmotný důkaz napodobování polských mincí. Nahoře vidíme polský trojník 1527 Zikmunda Starého, dole trojník 1568 těšínského knížete Václava III. Adama. Ač jsou si mince velmi podobné, kvalitativní rozdíl byl značný.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Mincovna Těšín

Haléř b.l.
Trojník 1562, 1568 - 1569
Krejcar (císařský orel) 1572 - 1574
Krejcar (těšínská orlice) 1574
1/2 groš 1570
Groš (porterétní) 1559
Groš (sv. Mikuláš) 1559 - 1561
Třígroš (hlava zleva) 1559
Třígroš (hlava zprava) 1559
Čtyřgroš (hlava zleva) 1572
Čtyřgroš (hlava zprava) 1574
Tolar b.l. 1574

 

Mincovní značky:

Mincovna Těšín

Hans Enders (Endres) Mincmistr 1559 Srdce probodené hákem na cány

 

Mince:

Mincovna Skočov

Haléř 1569 - 1572

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Fridrich Kazimír (1560 - 1571)

Prvorozený syn Václava III. Adama a Marie z Pernštejna byl již v mladém věku připravován k budoucí úloze knížete. Roku 1560 mu otec přenechal k užívání Frýdek a Fryštát, roku 1565 Bílsko. V prosinci 1563 se oženil s Kateřinou, dcerou lehnického knížete Fridricha III. Mladý pár žil velmi rozmařile a půjčoval si peníze. Těšínští a bílští měšťané pak museli tyto půjčky garantovat, což jistě na oblibě mladému knížeti nepřidalo. Fridrich Kazimír zemřel nečekaně v květnu 1571 v Přelouči ve věku třiceti let, pravděpodobně na morovou nákazu. Pohřben je vedle své matky v Pardubicích. Po jeho smrti musela být část zadlužených statků odprodána, čímž byl dán základ svobodným stavovským panstvím na Těšínsku.

Portrétní groš Fridricha Kazimíra s opisem GROS BILICENSIS, tedy groš bílský.

 

Fridrich Kazimír razil mince po vzoru svého otce. Svou mincovnu zřídil v Bílsku na hranici knížectví. Ačkoliv mincovní činnost nebyla příliš rozsáhlá, najdeme na mincích hned dvě devizy. PRAESENTE DEO COMITE FORTVNA (Za přítomnosti Boží a doprovodu štěstěny) a SALVS NOSTRA  (Naše spása). Mincovalo se pouhé čtyři roky, poslední ražby pocházejí z roku 1571, kdy mladý kníže zemřel.


Velmi vzácný dvoukrejcar ražený taktéž v Bílsku.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Mincovna Bílsko

Krejcar 1569 - 1570
2 krejcar 1570
Groš b.l., 1568 - 1569
Groš (bilicensis) 1569 - 1570

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Adam Václav (1594 - 1617)

Syn Václava III. Adama a Kateřiny Sidonie. Dětství prožil na dvoře saského kurfiřta, mládí asi ve Vídni. Vzhledem k nízkému věku za něj až do roku 1594 vykonávala regentskou vládu jeho matka. Roku 1595 se oženil s  Alžbětou (+ 1601), dcerou kuronského a zemgalského vévody Gottharda Kettlera. Z manželství vzešlo pět dětí. Po smrti své ženy se sblížil se šlechtičnou Markétou Koschlinger, s níž měl nemanželského syna Václava Godfrieda. Z důvodu zadluženosti knížectví se účastnil války s Turky jako velitel jezdectva. V roce 1605, po obsazení Žiliny povstalci Štěpána Bočkaje se vrátil na Těšínsko a nechal proti jejich vpádu opevnit tzv. šance v Jablunkovském průsmyku. Během sporů mezi Habsburky se postavil na stranu Rudolfa II. V roce 1609 se připravoval vpád na Moravu, což mělo být součástí plánu Rudolfa II. získat zpět své pozice v souboji s bratrem Matyášem. Za to mu byla slíbena doživotní zástava opavského a krnovského knížectví a funkce vrchního ubytovatele císařské armády. Plán selhal, neboť byl vyzrazen, knížeti se navíc nedostávalo financí. V zimě, na přelomu let 1610/11, za vpádu pasovských, stála těšínská vojska opět na hranici. Na Vánoce 1610 konvertoval Adam Václav z politických důvodů ke katolicismu. Je možné, že přechod na katolickou víru usnadnila knížeti předčasná smrt jeho manželky. Do města povolal dominikánské mnichy vyhnané jeho otcem, nařídil vyhnání protestantských kněží z knížectví a svým poddaným přikázal návrat do katolického kostela. Tato nařízení však vymáhal jen s malou rozhodností. Společně s představiteli slezských stavů holdoval ve Vratislavi roku 1611 králi Matyášovi. Stal se tehdy císařským rádcem. V lednu 1617 se stal po smrti Karla II. Minstrberského vrchním slezským hejtmanem, tedy nejvyšším zástupcem panovníka ze Slezska. Z nové funkce se dlouho neradoval, neboť v červenci téhož roku zemřel.

Adam Václav. Výřez z obrazu připisovaného P. Brygerskému. Obraz pochází z fundace faráře S.H. Wolfa a byl namalován patrně v letech 1700 -1705, tedy témeř sto let po smrti knížete. Dnes je součástí muzejních sbírek Muzea Śląska Cieszyńskiego.

 
Obnovení mincovní činnosti za regentství Kateřiny Sidonie

Po smrti knížete Václava III. Adama se Kateřina Sidonie stala rozhodnutím císaře regentkou těšínského knížectví až do doby, kdy její syn nabude plnoletosti. Hned na počátku správcovství vyvstal nejeden problém. Jablkem sváru se stal párvní řád vydaný roku 1573. Ještě na sklonku vlády Václava III. Adama se projevily spory o některé body se šlechtou z knížectví, ale otevřený odpor proti zemskému zřízení propukl až po smrti knížete, kdy Kateřina Sidonie některými svými činy popudila místní nobilitu. Jednání nevedla k smíření a celý spor se dostal až na císařský dvůr. Stavové si v dopisech často stěžovali na porušování zemských práv. Hlavním problémem bylo, že nezasedal zemský soud a všechny spory od roku 1579 tak zůstávaly nerozhodnuty. Možnost ukončení sporu se začala rýsovat teprve v létě 1590, kdy stavové sestavili deklaraci svých požadavků. V jejím dodatku z 5. října nabádali kněžnu k sepsání žádosti o ražbu k českému králi. Zároveň si kladli podmínku, aby těšínská mince byla ražena podle polského zrna, "poněvadž münze polská v zemi slezskej jde i království uherským". O rok později byl tento požadavek skutečně splněn. V čele mincovny stanul zkušený Mikuláš Hevela de Calpino, jenž získal praxi jako prubíř v mincovně v Olkuszi. Během let 1591 - 1592 vyšly z mincovny pouze třígroše s chlapeckým portrétem nezletilého knížete Adama Václava.

Velmi vzácnou numismatickou památkou na vládu Kateřiny Sidonie je žeton, nesoucí její iniciály CS. Tuto ražbu zná již Friedensburg z Löfflerovy sbírky, avšak přiřazoval ji vratislavskému kupci Konrádu Sauermannovi. Při bližším zkoumání polského numismatika Boryse Paszkiewicze však toto přiřazení neobstálo, neboť korunovaná orlice je prokazatelně hornoslezská. Rovněž mezi ostatní nominály počátku 16. století nezapadá. Ražen z kvalitního stříbra nemohl být polovinou haléře, navíc známe i zlatý odražek. Tuto vzácnou ražbu můžeme tedy spojit buď se znovuotevřením mincovny nebo, což je pravděpodobnější, s úmrtím kněžny v období vánočních svátků roku 1594. Potom by tato ražba mohla vzniknout až v roce 1596, kdy došlo k znovuotevření mincovny.

 

Mincovnictví Adama Václava do roku 1611

Po úmrtí Kateřiny Sidonie mincovna několik let nepracovala, k obnovení mincování došlo v letech 1596 - 1597, kdy z mincovny vyšla další emise třígrošů, lišící se pouze poněkud starším portrétem knížete. Kromě těchto mincí vyšly z mincovny rovněž tříkrejcary. Lehčí, méně hodnotnější, lišící se od třígrošů pouze opisem. Je zcela zřejmé, že se je kníže snažil vydávat za třígroše a dosáhnout tak co možná nejvyššího zisku. Za emisí těchto mincí stál Kasper Rietker, který byl v letech 1585 - 1594 mincmistrem v Olkuszi a roku 1595 v Lublinu. Po krátkém působení v Těšíně se Rietker vrátil do Polska, kde byl jmenován za generálního přísežného prubíře. K jeho úkolům patřilo mimo jiné předcházení následků zaplavení polského trhu špatnými mincemi ze sousedních zemí. Roku 1600 vydal brožurku Wierzunek i szacunek mynic wszelakich cudzoziemskich. Cílem této publikace bylo usnadnit určení hodnoty mincí, které obíhaly v Polsku a vytlačovaly kvalitnější polskou měnu. Je paradoxní, že mince, které Rietker razil v Těšíně, patří plným právem mezi méně hodnotné.

Třígroš a tříkrejcar z roku 1596. Mince se liší opisem. Na třígroši čteme GROSSVS ARGENTEVS TRIPLEX DVCIS TESSINENSIS (Groš stříbrný, trojitý knížectví těšínského), na tříkrejcaru MONETA NOVA ARGENTEA TRIPLEX CRVCIFERORVM DVCIS TESSINENSIS (Mince nová stříbrná, tři krejcary knížectví těšínského).

 

Po Rietkerově odchodu následovala v mincování další přestávka. Teprve od roku 1603 pracoval ve službách knížete další mincmistr, Valentin Janus (jehož jméno bylo také zaznamenáváno jako Jahns či Jonas). Pocházel z Goslaru a stejně jako předchůdci získal praxi v polských mincovnách. Zachovala se smlouva, na jejímž základě kníže pronajal Janusovi mincovnu v Těšíně na dva roky za roční úhradu 300 tolarů. V textu smlouvy je řeč o "sein Münczhauss oder Stelle," je tedy pravděpodobné, že mincovna fungovala na městském území v domě pronajatém či koupeném samotným Janusem. Víme rovněž, že Janusovým pomocníkem byl v letech 1605 - 1606 nějaký Michal Hake. Nový mincmistr již neobnovil ražbu třígrošů, ale zahájil pravidelnou ražbu tříkrejcarů. Ty se již od předchozí emise značně liší. Na aversu se nachází poprsí knížete s dlouhými stočenými vlasy, na reversu erb těšínských Piastovců. Roku 1607 byl také vyražen velmi vzácný dvoukrejcar, na němž je kníže vyobrazen v knížecí čapce. Z Janusovy dílny vycházely také drobné mince, tzv. trojníky (zvané též grešle). Je pozoruhodné, že Janus své mince až na jeden typ tříkrejcaru neznačil.

2 krejcar 1607 a 3 krejcar 1606.

 

Janusova mincovní činnost v Těšíně skončila roku 1608, poté co z města odešel. Jak bylo zvykem, působil nadále v jiných mincovnách, mimo jiné také v Krnově a Nise. Tentokrát již k přestávce mincování nedošlo, neboť mincovna byla obratem pronajata Hansi Thackemu pocházejícímu rovněž z Goslaru. Víme, že roku 1598 působil v Poznani. Došlo také zřejmě k výměně řemeslníka, který vyráběl pro mincovnu kolky, neboť jsou zpracovány mnohem kvalitněji. Za nejkrásnější minci Adama Václava z tohoto období můžeme nepochybně považovat tolar s letopočtem 1609. Na aversu se nachází polopostava knížete s knírkem a bradkou v honosném šatě s širokým límcem. Přes prsa má uvázanou šerpu, v levici drží čapku s chocholem, v pravici maršálskou hůl. Reversu vévodí hornoslezská korunovaná orlice. Z týchž razidel byla ražena celá škála nominálů: 2 tolar, 3 tolar, 5 dukát a 8 dukát. Jako klipy byly raženy tolar a 3 tolar. z jiných razidel byl vyražen ve formě klipy také půltolar.

Těšínský tolar z roku 1609. Deviza SAPIENTE DIFFIDENTIA (Moudrou opatrností) vyjadřovala životní postoj knížete.

 

Emise tolaru byla samozřejmě především reprezentativní, pro běžný oběh byly určeny drobnější mince Zejména tříkrejcary byly raženy v obrovském množství, neboť jen roku 1609 byly raženy mince z několika desítek kolků. Na některých z nich nalezneme na hrudi orla perisonium, tedy přepásku typickou pro erby dolnoslezských Piastovců. Rovněž trojníky byly raženy ve větším množství než doposud. Jak je zřejmé, z tohoto přehledu povedených emisí můžeme považovat působnost Hanse Tackeho za jedno z lepších, ne-li nejlepší období v dějinách těšínského mincovnictví.

Tříkrejcar 1609 a trojník 1610 Hanse Thackeho. Obě mince nesou značku mincmistra, písmena H-T.

 

Thackeho kariéra však skončila náhle a tragicky, neboť byl obviněn kvůli falšování mincí a 31. května 1611 byl v Těšíně popraven. Spolu s ním byl v kauze obviněn zlatník Joachim, který připravoval kolky pro falešné mince. Jednalo se konkrétně o polské korunní groše Zikmunda III. s letopočtem 1610. Oba byli potrestání co nejpřísněji a v souladu s tehdejšími právními předpisy. Jako první byl za město vyveden zlatník Joachim, jemuž nejprve usekli pravou ruku a poté hlavu. Thacke byl upálen na hranici o dvě hodiny později, také mimo město. Podrobnosti jejich penězokazectví neznáme, pravděpodobně však bylo spojeno s falšováním mincí, jež prováděl na svém panství v polském Żywci šlechtic Mikoláš Komorowski. V roce 1612 probíhal v Olomouci proces s padělateli jednajících za Komorowského podpory. Mezi obžalovanými byl Martin Goldsmith, který byl obviněn, že pro Thackeho připravoval kolek pro ražbu falešných šestáků (šestigrošů). Nebylo mu to však prokázáno. Byl vyslýchán také těšínský měšťan Mates Ber.

Falzum polského korunního groše 1610 ražené v Żywci nebo Těšíně.

 

Mincovnictví Adama Václava v letech 1611 - 1617

Ani odhalení a potrestání Thackeho samozřejmě nepřiměly knížete Adama Václava k zanechání mincovní činnosti. Nechyběli také zájemci, kteří by se ujali této, jak vidno, nebezpečné práce. Ještě v roce 1611 se stal těšínským mincmistrem Dietrich Rundt. V témže roce vydal tolar navazující na minci z roku 1609 s tím rozdílem, že kníže drží maršálskou hůl v levici a pravou se opírá o bok. Na reversu byl ztvárněn celý znak těšínských knížat a nebyla použita deviza, namísto toho zde pokračuje titulatura knížete. Další reprezentativní, dnes ztracenou ražbou byla třídukátová klipa. Kromě tříkrejcarů a trojníků, které jsou identické s Thackeho ražbami, vyšly z mincovny v letech 1611 - 1612 drobné měděné haléře. Na jejich aversu jsou stylizované spojující se písmena AW (Adam Wenceslavs) a koruna, kdežto na reversu se nachází hornoslezská orlice. Tyto haléře zakrátko zaplavily trh, ač byly zcela bezcenné. V roce 1613 olomoucká městská rada napsala knížeti dopis, že byla nucena přibít na radnici jeho haléř a vyhlásit zákaz jeho používání, ne proto, aby knížete urazili, ale aby zdůraznili, že je to bezcenná mince.

Těšínský 3 krejcar 1612 se značkou Dietricha Rundta.

 

Roku 1611 Adam Václav rozšířil mincovní výrobu v knížectví tím, že uvedl do provozu mincovnu ve Skočově, jež byla pronajata Kryštofu Cantorovi, který mince signoval iniciálami C-C. Především ve skočovské mincovně byly raženy zmíněné nehodnotné haléře, v menší míře také 3 krejcary, které patří mezi vzácnější. Ražen byl rovněž jeden ročník trojníku. Pravidelná ražba mincí v Těšíně a Skočově skončila roku 1613. Cantor působil později v Opavě a poté na Moravě.

Haléř Adama Václava ražený roku 1612 ve Skočově.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Mincovna Těšín

Haléř 111 - 1612
Trojník (gešle) 1596, 1604 - 1612
2 krejcar 1607
3 krejcar (podle polsk. vzoru) 1596 - 1597
3 krejcar 1603 - 1613
3 krejcar (klipa) 1612
3 groš 1591 - 1592, 1596 - 1597
1/2 tolar (klipa) 1609
Tolar 1609, 1611
Tolar (klipa) 1609, 1611
2 tolar 1609
3 tolar 1609
3 tolar (klipa) 1609
5 dukát 1609
8 dukát 1609
3 dukát (klipa) 1613

 

Mincovní značky:

Mincovna Těšín

Mikoláš Hevela de Calpino Mincmistr 1591 - 1592 Číslice  4 s dlouhým
 překříženým dříkem (?)
Kasper Rietker Micnmistr 1596 - 1597 Písmena C-R, nad nimi trojúhelníčky
Valentin Janus Mincmistr 1603 - 1608 Překřížené háky na cány, mezi nimi hvězdičky
HansThacke Mincmistr 1608 - 1611 Písmena HT nebo jejich ligatura
Dietrich Rundt Mincmistr 1611 - 1613 Písmena DR

 

Mince:

Mincovna Skočov

Haléř 1611, 1612, 1613
Trojník (grešle) 1611
3 krejcar 1611, 1612
3 krejcar (klipa) 1612

 

Mincovní značky:

Mincovna Skočov

Kryštof Cantor Mincmistr 1611 - 1613 Písmena CC nebo zkřížené háky na cány

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Fridrich Vilém (1617 - 1625)

Byl synem Adama Václava a Alžběty Kurlandské. Jako dítě konvertoval společně s otcem a sestrou ke katolicismu. Po smrti otce v roce 1617 byli za jeho poručníky ustanoveni vratislavský biskup Karel Habsburský, hejtman opolsko - ratibořského knížectví Fridrich z Oppersdrofu a opavský kníže Karel z Lichtenštejna. Velkou část života prožil mladý kníže mimo Těšín. Studoval na jezuitské koleji v Mnichově. Do Těšína se vrátil až roku 1624 a pobyl zde jen krátce. Projevil se však jako výborný hospodář. Zrušil daně určené na provoz knížecího dvora, a ač byl vychován v přísně katolickém duchu, vyhýbal se náboženským restrikcím vůči protestantům a katolíkům. Ve víru politického života se nestihl oženit. Měl však poměr s těšínskou měšťkou, s níž měl dceru Magdalénu. Zemřel v nedožitých 24 letech v Kolíně nad Rýnem. Podle jedné verze na morovou nákazu, podle druhé na následky zranění utržených během bojů s protestanty. Smrtí Fridricha Viléma vymřela větev těšínských Piastovci po meči, ale před svou smrtí odkázal knížectví své sestře Alžbětě Lukrécii.

Portrét Fridricha Víléma. Grafika vznikla patrně dlouho po jeho smrti. Ze sbírek Muzea Śląska Cieszyńskiego.

 

Mincovnictví Fridricha Viléma

Krátce po vítězství katolické ligy bitvě na Bílé Hoře vydal císař dekret, jímž chtěl zrušit všechny lokální mincovny ve Slezsku. Záměr ozdravit měnu se nezdařil, neboť slezská knížata považovala svá mincovní práva za důležitý zdroj příjmů. Mezi jinými vystoupili na slezském sněmu proti uzavření mincoven i vyslanci těšínského knížete, přičemž argumentovali, že jejich pán si právě začíná nově zařizovat mincovnu. Mincovní činnost v Těšíně do konce roku 1620 nebyla příliš rozsáhlá, byly raženy jen portrétní 3 krejcary a 12ti krejcar, jehož vydání bylo jedním z příznaků rozvíjející se inflační spirály. V následujících dvou letech byly ještě vydány grešle, 24 krejcary a reprezentativní tolar. Většina mincí nese značku HL, připisovanou Hansi Loszovi, rodáku ze Svibice u Těšína. Poslední mincí Fridricha Víléma vydanou v Těšíně byl třígroš 1624 ražený podle polského vzoru. Kníže nechal rovněž obnovit výrobu mincí ve Skočově, jež byla pronajata Danielu Raschkemu. Známé jsou 3 krejcary, 12ti krejcary a 24 krejcary se specifickou značkou písmena S uvnitř písmene C nebo písmena S samotného. Často tyto mince bývají doplněny značkou nájemce mincovny, tedy písmeny D-R.

Portrétní 3 krejcar Fridricha Viléma ražený záhy po zprovoznění mincovny.

Třígroš ražený roku 1624

3 krejcar ražený ve Skočově.

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Mincovna Těšín

Trojník (grešle) 1622, 1623
3 krejcar (portrétní) 1620 - 1622
3 krejcar (orlice/erb) 1621 - 1622
3 krejcar (orlice/ dva erby) 1622 - 1623
3 groš 1624
12 krejcar 1620
24 krejcar 1621
Tolar 1623

 

Mincovní značky:

Hans Losz Mincmistr 1620 - 1624 Písmena H-L

 

Mince:

Mincovna Skočov

3 krejcar 1622
12 krejcar 1621
24 krejcar 1622

 

Mincovní značky:

Mincovna Skočov

Skočov Značka mincovny 1621 - 1622 Písmeno S uvnitř písmene C nebo písmeno S samostatně

Daniel Raschke Nájemce 1621 - 1622 Písmena DR


__________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Alžběta Lukrécie (1625 - 1653)

Když roku 1617 zemřel v Těšíně kníže Adam Václav, zůstali po něm dva sirotci, šestnáctiletý Fridrich Vilém a osmnáctiletá Alžběta Lukrécie. Správu nad nimi převzali císaři ustanovení poručníci. Jedním z nich byl Karel z Lichtenštejna, jenž si přál, aby se mladá kněžna provdala za jeho mladšího bratra Gundakara. Karel vše vyjednal u císařského dvora a v dubnu 1618 kněžna kráčela k oltáři spolu s Gundakarem. Manželství nebylo od počátku šťastné, přesto v prvních letech plnila roli poslušné manželky. Opustila Těšínsko a žila s manželem na jeho dolnorakouských a moravských statcích. Z manželství vzešly tři děti. Dcera Marie Anna a synové Ferdinand Jan a Albrecht. Po smrti Fridricha Viléma se však situace radikálně změnila. Alžběta Lukrécie odjela do Těšína, odmítla Gundakarovi předat vládu nad knížectvím a nehodlala se k němu ani vrátit. Manželé již nikdy nenašli společnou řeč a do konce svých životů žili odděleně.

Těšín na známé rytině Matthäuse Meriana z doby kolem roku 1640.

 

Za vlády Alžběty Lukrécie bylo knížectví postiženo Třicetiletou válkou. Několikrát bylo zpustošeno císařskou i švédskou armádou. Kněžna psala na císařský dvůr četné stížnosti, ale ani jedna z nich nebyla vyslyšena. Roku 1645 obsadili těšínský zámek Švédové, odkud je po dvou letech dokázala vypudit až císařská posádka. Během dobývání však knížecí rezidence vyhořela. Alžběta Lukrécie tak musela svůj dvůr přenést na čas do Jablunkova či do polských Kęt. Poslední léta svého života prožila ve dvou domech na těšínském náměstí. Zemřela 19. května 1653 ve věku 54 let. U jejího smrtelného lože byl přítomen její jediný žijící syn Ferdinand Jan. Za svého života legitimizovala u císařského dvora obě nemanželské děti posledních Piastovců, přičemž obě obdržely titul von Hohenstein. Magdalénu, dceru Fridricha Viléma provdala za Kašpara Tluka z Tošanovic. Václav Gottfried, syn Adama Václava se také oženil a měl syna Ferdinanda. Tato levobočná linie těšínských Piastovců vymřela roku 1706.  Erbem rodu von Hohenstein byl "poškozený" erb těšínských Piastovců, na němž měla orlice pravé křídlo odťaté stříbrnou střelou.

Erb baronů von Hohenstein, nelegitimní linie těšínských Piastovců.

 

Mincovnictví Alžběty Lukrécie do roku 1649

Převzetí vlády nad knížectvím Alžbětou Lukrécií představovalo z tehdejšího právního hlediska uzurpování moci, neboť české lenní právo nedovolovalo dědění trůnu ženami. Teprve koncem roku 1638 císař Ferdinand III. svolil, aby kněžna vládla v těšínském knížectví, a zároveň bylo uznáno její právo ražby mincí. Zároveň si však císař vymínil, že kněžna může razit jen takové mince, jaké se razí v císařských mincovnách. Nutnost podrobení se tomuto rozhodnutí je zřetelná nejvíce na krejcarech a tříkrejcarech, které nesou na aversu portrét Ferdinanda III., zatímco na reversu hornoslezskou orlici. Alžběta Lukrécie, která velmi potřebovala hotovost, si to vynahradila širokým rozmachem, s jakým se ujala výroby mincí, které byly znovu raženy v Těšíně i Skočově. Nejdříve obnovila svou činnost mincovna v Těšíně, v níž kněžna zaměstnala těšínského měšťana Dietricha Rundta, který řídil mincovnu již v letech 1611 - 1613. Zachovala se smlouva podepsaná 24. dubna 1643 v Těšíně. Byla uzavřena na jeden rok, přičemž mincmistr mohl razit dukáty, tolary a všechny druhy drobných nominálů. Měl je razit podle předpisů platných v českých i rakouských zemích o rázu, který odsouhlasí paní kněžna. Za pronájem měl Rundt zaplatit 200 tolarů splatných čtvrtletně do knížecí pokladny. Zprovoznění mincovny předcházelo, zdá se, určité zkušební obdobím protože jsou známy tříkrejcary s Rundtovou značkou s letopočtem 1642. Činnost mincovny byla patrně velmi omezená, známe pouze 3 krejcary (1642, 1647) a krejcary (1644). 

Vzácný 3 krejcar se značkou mincmistra Dietricha Rundta, písmeny D-R.

 

Přesně rok po Rundtovi, na sv. Jiří 1644 podepsal kontrakt o pronájmu mincovny ve Skočově nám již známý Hans Losz. Podle smlouvy dostal k dispozici prostory na skočovském zámku, kde mohl bydlet a věnovat se mincování. Rovněž v tomto případě je známa mince nesoucí Loszovu značku, jež byla ražena v dřívějším období. Jedná se o tolar vyražený v roce 1643. Byl ražen podle vzoru saských pamětních tolarů. Stejných kolků bylo použito k ražbě dvoutolaru a čtyřtolaru. Patrně táž razidla, ale s upraveným letopočetem byla použita k ražbě pětitolaru roku 1645.  Není známo, zda Losz vyrazil tyto mince ve Skočově nebo v Těšíně pod Rundtovým dohledem.

Kopie tolaru 1643 nesoucí značku Hanse Losze. Opis je rozložen do sedmi řádků a v překladu zní: Alžběta Lukrécie, z boží milosti kněžna ve Slezsku, (kněžna) Těšína a Velkého Hlohova, vévodkyně Lichtenštejnská.

 

Ze skočovské produkce jsou však známy především krejcary a tříkrejcary. Po uplynutí tří let se stal Losz mincmistrem rovněž v Těšíně, neboť Dietrich Rundt v v zimě či na jaře 1647 zemřel. Nově uzavřená smlouva se od starších až na detaily nijak neliší. Zajímavá je však zmínka, že kvůli ražbě mincí povoluje kněžně Loszovi působit a bydlet "in unserm Bilotkische Hause zu Teschen." Dům Pilutkovských byl majetkem kněžny teprve od roku 1643. Jeho předchozího majitele, výběčího daní Václava Pilutka nechala kněžna popravit. Čím si trest smrti zasloužil, nám bohužel není známo. Tento dům stával na místě dnešního paláce Bludovských, který byl postaven počátkem 18. století. Na existenci mincovny tak dnes upomíná jen název ulice, Mennicza, tedy mincovní. Až do září 1648 spravoval Losz obě mincovny současně. Teprve po tomto datu se ujal mincovny ve Skočově na jeden rok Ludwig Bremen (psán též někdy jako Brohon). Z důvodu nesouhlasu jistých měšťanů však kněžna dovolila Bremenovi provozovat mincovní dílnu v jeho domě v Těšíně. Z toho vyplývá, že přinejmenším část mincí signovaná jako výrobek skočovské mincovny ve skutečnosti vznikla v Těšíně.

Skočovský zámek zachycený na fotografii krátce před jeho demolicí v roce 1930. V jeho prostorách sídlila v letech 1643 - 1653 knížecí mincovna.

 

Uzavření Vestfálského míru bylo pro Habsburky příležitostí, jak zlikvidovat zbytky samostatnosti jednotlivých slezských knížat, jejichž mincování bylo považováno císařskou komorou za poškozující. V dubnu 1649 dorazil z Vratislavi rozkaz k uzavření mincovních dílen v Těšíně. Záminkou k intervenci Císařské komory byla obvinění, že těšínská mince má nízkou hodnotu a je ražena v rozporu s předpisy. Krátce na to starosta města a radní obě dílny zapečetili. Ještě před tím (od 19. dubna) byli uvězněni Losz a Bremen. Mezitím Císařská komora ve Vratislavi upřesňovala v dalších dopisech, že špatné těšínské mince zaplavily celé Slezsko, a to prostřednictvím těšínského Žida Jakuba Singera, agenta mincovny. Proto přišel rozkaz, aby byl zatčen i on. A aby to bylo kompletní, byl uvězněn také prubíř Stadler. Císařská komise přijela do Těšína teprve 20. června a během čtyř dnů provedla výslechy uvězněných. Zároveň byly provedeny praktické zkoušky. V mincovně bylo přikázáno rozpálit oheň k roztavení mincí, aby bylo zjištěno, kolik v nich je obsaženo drahého kovu. Ukázalo se, že Losz vyrazil z hřivny stříbra 243-244 mincí, Bremen o něco málo více (256). Komise konstatovala pouze nepořádek a nedostatky v kontrole, zároveň Bremena upozornila, že mincovní ryzost jím ražených mincí přesně neodpovídá normám. Vyvázl tedy pouze s napomenutím. Obecně však nic trestuhodného nebylo nalezeno, proto bylo doporučeno, aby byli všichni uvěznění proti peněžní záruce propuštěni, což se i stalo. Oba mincmistři však raději svou činnost ukončili. Losz odešel na Moravu, kde až do své smrti v roce 1655 řídil biskupskou micnovnu v Kroměříži.

Krejcary 1647 HL a 1649 LB ražené v Těšíně nebo Skočově

 

Mincovnictví Alžběty Lukrécie do roku 1653

Hanse Losze nahradil ve funkci mincmistra od října 1649 Gabriel Görloff. Narodil se v Barbi v Sasku a předtím působil v mincovnách polského krále Vladislava IV. v Bydhošti a Opolí. Aby bylo zamezeno podezřením, jemuž byli vystaveni Losz a Bremen, musel posílat všechny druhy ražených mincí na kontrolu k  prubíři Stadlerovi a také kněžně. Novému mincmistrovi byla pronajata také mincovna ve Skočově. Na rozdíl od svých předchůdců neobnovil ražbu krejcarů, tříkrejcary razil pouze v letech 1649 a 1652. Görloff razil nejdrobnější mince tehdejšího měnového systému, především grešle a oboly neboli haléře. Oboly nepatřily do císařského mincovního systému, proto na ně nebylo nutné umístit císařské symboly. Tyto mince "náhodou" připomínající polské šilinky kritizoval prubíř Stadler a dožadoval se, aby Görloff razil mince na základě vratislavské hřivny a nenapodoboval cizí vzory. Zdá se, že Görloff mincoval s tichým souhlasem kněžny, neboť proti ražbě obolů nebylo nic podniknuto.  Je dokázno, že využíval služeb zprostředkovatelů, kteří vyváželi oboly do Polska, aby je tam vyměnili za stříbrné mince. Nejčastěji s Görloffem spolupracoval již zmiňovaný Jakub Singer, dále pak Levek Mirovič či Mojžíš Levek, všichni Židé. Těšínské mincování spolu se stížnostmi z Polska neuniklo opět pozornosti Císařské komory ve Vratislavi. Görloff, který z hřivny stříbra vyrazil místo předepsaných 360 kusů o 20 - 30 mincí více, se však dokázal ospravedlnit. Obecně však Alžběta Lukrécie byla spokojená, proto uzavřela v listopadu 1652 smlouvu s mincmistrem na další dva roky.

Obol a grešle kněžny Alžběty Lukrécie ražené pod dohledem Gabriela Görloffa. Zatímco grešle musela odpovídat alespoň částečně císařským vzorům, u obolu tomu tak není. Není na něm označení vydavatele, pouze písmeno T a opis OBVLVS PRINCIPATVS TESSINENSIS (obol knížectví těšínského) nám prozrazuje místo vydání. Dále se dočítáme, že mince byla ražena ANNO DOMINI 51, tedy léta Páně 1651.

 

Nejkrásnější mincí Alžběty Lukrécie je tolar z roku 1650 ražený Görloffem ve druhém roce nájmu mincovny. Tato mince byla nepochybně ražená na žádost kněžny, která chtěla zdůraznit suverenitu území, jemuž vládla. Na aversu vidíme Alžbětu Lukrécii en face v bohatých šatech, s bohatě nakadeřenými loknami a závojem na vlasech. Šíji zdobí náhrdelník a šňůra perel splývající na hruď. Šaty jsou sepnuté sponou ve tvaru růže. Titulatura je shodná jako u tolaru z roku 1643, jen označení místa ražby nahradila deviza SI DEVS PRO NOBIS QVIS CONTRA NOS (Je-li Bůh s námi, kdo je proti nám).  Autorem kolku byl nepochybně zlatník Kryštof Berger, který dodával kolky mincovně již dříve. Z týchž razidel byl vyražen také pětidukát a desetidukát. Tyto mince samozřejmě nebyly určeny peněžnímu oběhu, ale jako donativy. Zůstávají tak jedinečnou památkou, neboť je na nich zachyceno jediné známé vyobrazení poslední těšínské Piastovny.

Kopie tolaru kněžny Alžběty Lukrécie z roku 1650.

__________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Mincovny Těšín (1642 - 1653) a Skočov (1643 - 1653)

Obol 1650 - 1653
Grešle (říšské jablko/orlice) 1649 - 1650
Grešle (říšské jablko v kosočtverci/orlice) 1650 - 1653
Krejcar (DR) 1644
Krejcar (HL) 1644 - 1649
Krejcar (LB) 1648 - 1649
3 krejcar (DR) 1642, 1647
3 krejcar (HL) 1644, 1646 - 1649
3 krejcar (LB) 1648 - 1649
3 krejcar (GG) 1649, 1652
Tolar 1643, 1650
2 tolar 1643
4 tolar 1643
5 tolar 1645
5 dukát 1650
10 dukát 1650

 

Mincovní značky:

Mincovny Těšín (1642 - 1653) a Skočov (1643 - 1653)

Dietrich Rundt Mincmistr 1642 - 1647 Písmena D-R
Hans Losz Mincmistr 1643 - 1649 Písmena H-L
Ludwig Bremen Mincmistr 1648 - 1649 Písmena L-B
Gabriel Görloff Mincmistr 1649 - 1655 Písmena G-G

__________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Pod císařskou korunou (1653 - 1655)

Po smrti Alžběty Lukrécie připadlo knížectví definitivně jako odúmrť císaři. Gabriel Görloff se nakrátko dostal do vězení pro porušení smlouvy, ale brzy byl propuštěn, protože jej nová vrchnost potřebovala. Ferdinand III. přenesl práva ke knížectví na svého syna stejného jména, jenž vstoupil do historie jako Ferdinand IV. Görloff pro něj pokračoval v ražbě obolů a stříbrných grešlí. Ani tyto mince nedosahovaly potřebné kvality a způsobovaly v Polsku velké škody. Oboly se na první pohled podobají těm raženým za Alžběty Lukrécie, přesto můžeme nalézt drobné rozdíly. Nad písmenem T nalezneme místo knížecí čapky královskou korunu, místo opisu ANNO DOMINI můžeme číst SILESIA ANNO. Rovněž grešle došly drobné změny. Nejprve se na prsou hornoslezské orlice objevil rakouský štítek, v další emisi pak byla hornoslezská orlice nahrazena dvouhlavou císařskou orlicí.

Grešle 1653 ražená podle císařského vzoru. Místo původu označují pouze inicály mincmistra.

 

Roku 1653 vypustil Görloff do peněžního oběhu také 3 krejcar s portrétem Ferdinanda IV. Tato nepochybně působivá mince zobrazuje mladého panovníka s dlouhými vlasy a královskou korunou na hlavě en face s pootočením doprava. Opis pak obsahuje titulaturu římského, uherského a českého krále. Na reversu na nás stále vzhlíží hornoslezská orlice, ale na její hrudi je umístěn rakouský erb. Podle opisu MONETA NOVA DVCATVS TESSINENSIS SILESIAE 1653 (Mince nová knížectví těšínského, Slezsko 1653) je však jasné, že ji stále můžeme považovat za těšínskou zemskou minci.

Těšínský 3 krejcar Ferdinanda IV. ze sbírek Národního muzea v Praze.


Mincovní činnost neustala ani po smrti mladého Ferdinanda IV., které zemřel počátkem července 1654 na neštovice. Ještě v roce 1655 byla ražena grešle. Uzavření mincovny způsobila až smrt Gabriela Görloffa, který zemřel 13. června 1655 ve věku 50 let. Zanechal po sobě majetek o hodnotě 1245 tolarů, o který se v následujícím roce přihlásil jeho dědic Samuel Henkel. Ten svému příbuznému a poslednímu těšínskému mincmistrovi věnoval památeční epitaf. Ten se původně nacházel na hrobce, na hřbitově u kostela sv. Trojice, později byl přenesen na východní stěnu kostelíka. Větší část desky zaujímal nápis v německém jazyce, který byl bohužel v roce 1945 jako připomínka všechno německého zničen. Zachovala se pouze spodní část s měšťanským erbem, který tvoří paže s kotvou třímající sokola.

Spodní část epitafia Gabriela Görloffa, současný stav

__________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Mince:

Mincovny Těšín a Skočov (?)

Obol 1653, 1654
Grešle (hornoslezs. orlice) 1653, 1654
Grešle (habsburská orlice) 1653, 1655
3 krejcar 1653

 

Mincovní značky:

Mincovny Těšín a Skočov (?)

Gabriel Görloff Mincmistr 1649 - 1655 Písmena G-G

___________________________________________________________________________________________________________________________________

 

Použitá literatura:

DUTKOWSKI, Jarosław: Złoto czasów dynastii Jagiellonów, Gdańsk 2010

HOLEČKOVÁ, Zuzana: České, moravské a slezské mince 10 – 20. století, Národní muzeum – Chaurova sbírka, nevládní tolarové ražby – ražby slezských knížectví, Praha 2010

JEŽ, Radim: Manželky těšínských Piastovců - soužití z rozumu či lásky? In: Těšínsko v proměnách staletí. Český Těšín: Muzeum Těšínska - Matice Těšínská, 2010, s. 93 - 106.

KALUS, Jaromír: Mince knížectví těšínského, Český Těšín 1994

PANIC, Idzi: Posloupnost těšínských Piastovců a Piastoven, Český Těšín 2005

PINDUR, David. Reformace a počátky rekatolizace v Těšínském knížectví. In: Těšínsko v proměnách staletí. Český Těšín: Muzeum Těšínska - Matice Těšínská, 2010, s. 79- 92.

SPYRA, Janusz: Moneta w dawnym Cieszynie, Cieszyn 2005

ŠEFČÍK, Erich: Zemské zřízení Těšínského knížectví z konce 16. století, Český Těšín 2001